• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Poprvé v Luhačovicích

Zásadní obrat v mém teprve nazrávajícím životě znamenal nástup do knihkupeckého učení, kam jsem se přihlásil takříkajíc na druhý pokus, po mém neslavném ukončerní středoškolských studií na rakovnické hnojárně. Tentokrát jsem měl štěstí, že Středočeský kraj – respektive knižní podnik středočeského kraje do učení bral. Slánský knihkupec, pan Kruncl, se zřejmě zalekl vlasatého chuligánka a s tím, že on zatím učně nepotřebuje mě doporučil do knihkupectví na Kladně. Bylo v přízemí velkého, zeleně okachličkovaného nárožního domu na třídě Československé armády čp.29, naproti Biu Illusion, tehdy zvaného OKO. Vedoucím tu byl pan Jaroslav Zima, který se pak na několik let stal mým knihkupeckým mistrem a později rádcem, kolegou a přítelem.

Nejen s třeťandou Marcelkou (vlevo) v Luhačovicích.

Musel jsem ovšem absovovat „velmi náročné“ přijímací zkoušky a to přímo na podnikovém ředitelství Středočeského nakladatelství a knihkupectví v Praze. To sídlilo v uličce U Prašné brány ve velkém domě s číslem popisným 3. V honosné ředitelně mě zpovídal sám soudruh ředitel se soudruhem provozním náměstkem. Na jméno soudruha ředitele už si moc nevzpomínám, snad Plachý nebo tak nějak, protože tam po mém přijetí dlouho nevydržel a jako obět období normalizace byl vystřídán jiným, ještě větším soudruhem. Když jsem jim vyjmenoval, co všechno už jsem přečetl a o čem to bylo, viděl jsem, že oni ještě zdaleka nedosáhli mé čtenářské aktivity a celá řada mnou jmenovaných titulů jim tutově neříkala vůbec nic. Provozní náměstek, jmenoval se soudruh Střílek, se mě pokusil dostat na matematickou chytačku a zeptal se mě, kolik je dvacetpět procent ze šedesáti. Řekl jsem že patnáct – a byl jsem přijat. Tahle rychlá počtářská odpověď byla pro oba soudruhy mile překvapivá a daleko zajímavější, než všechny ty stovky mnou přečtených knih. Po čase jsem zjistil, že soudruh Střílek jiný příklad než čtvrtku z těch šedesáti neuměl, ale v té době mě to už nepřekvapilo.

Do prvního ročníku Učňovské školy knihkupecké v Luhačovicích jsme byli středočeši přijati celkem tři. Já a dvě dívky. Doprovod na první dlouhé cestě za poznáním nám měla zprostředkovat naše starší spolužačka, třeťanda z Mladé Boleslavi. Mám za to, že se jmenovala Marcelka. Do Prahy na vlak mě napoprvé doprovodila máma. Táhl jsem kufr, tašku a kytaru, protože učební cykly ve škole a na praxi byly vždy dvou a půl měsíční a já tedy odjížděl do Luhačovic na hnedle tři měsíce. Takhle dlouho jsem od rodičů ještě nikdy nebyl. Ale po pravdě řečeno, docela jsem se těšil i když jsem vůbec nevěděl co mě v Luhačovicích čeká.

Luhačovice, to pro mě byl pojem. Máma o nich mluvila v superlativech, protože tam byla v lázních, když byla mladá. Jenže já nejel do lázní, ale do školy. A těšil jsem se i na krásnou Moravu, protože tam jsem taky ještě nikdy nebyl a o Moravácích se říkalo, jak jsou hodní a vstřícní. Já byl, alespoň podle svého vědomí a svědomí taky hodný a vstřícný a tak jsem se tam opravdu moc těšil.

Hezká, plnoštíhlá Marcelka na nás čekala na Masarykově nádraží, které se tenkrát jmenovalo nádraží Střed, kde byl hned na první koleji postaven vlak jehož poslední dva vagóny jely rovnou až do Luhačovic. Fakt. Z těchto vagónů se nemuselo přestupovat, oni je v Brně a v Uherském Brodě vždycky přepřáhli a jelo se dál. Marcelka ujistila moji trochu vyplašenou mamku, že bude všechno v pořádku. Hned jsme si oba tak trošku padli do oka. Odvedla mě do kupé, kde už sedělo několik dalších děvčat a řekla: „Koukejte, jakého máme pěkného prváka. A s kytarou.“ No a mezi holkama já byl odjaktěživa jako doma a v tom kupé se mi taky moc a moc zalíbilo. Už jsem jen čekal, kdy se vlak hne, abych zamával mámě a pak – vzhůru do neznáma!

Na cestách do Luhačovic bylo nejhezčí, že jste na začátku jeli úplně sami, maximálně s jedním nebo dvěma spolužáky z Chomutova či Mostu. V Praze už nás bylo víc, další přistoupili v Pardubicích a pak úplně nejvíc jich bylo v Brně. A tak jsme se měli při tom cestování neustále na co těšit a pořád a pořád jsme se vítali s dalšími spolužáky. Luhačovická škola sloužila knihkupeckému potěru z celých Čech a Moravy. Výjimku tvořila jen jedna třída učňů n.p.Praha, která byla přifařená ke knihovnické škole v Praze Hodkovičkách.

Největší bombice byl vlastní příjezd na malé luhačovické nádraží. Tam už čekala spousta dalších spolužáků, kteří sem přijeli jinými spoji z Jihlavy, z Plzně, z Olomouce, z Ostravy, ze Vsetína a taky od Liberce a z Vrchlabí a bůh ví odkud jinud ještě. Na nádraží nás kromě spolužáků čekal i soudruh ředitel školy. Byl místní a jmenoval se Semela. Ten nás přivítal a nováčkům řekl, kam se mají jít ubytovat. Já, spolu s většinou ostatních kluků jsem byl ubytován přímo ve škole. Holky a pár kluků prváků bydlelo hned u nádraží ve velkém internátu, co byl dříve luxusním hotelem. Tady jsme měli i společnou jídelnu a taky malou společenskou místnost, kam jsme směli i my bydlící ve škole. Do školy jsem odešel v doprovodu druháků, protože ve třetím ročníku vůbec žádný kluk nebyl. Na cimře jsem si odložil kytaru a saky paky a vyrazil do ulic, poznávat lázně Luhačovice. Před budovou školy postával usměvavý tmavovlasý kluk v hnědých manžestrákách. Byl to můj budocí spolužák. Jmenoval se Jirka Liškař a byl z Jihlavy. Chtěl, abych mu říkal Lišáku a měl se mnou společné to, že už taky nedostudoval - on na jihlavském gymnáziu. Prošli jsme tím nevelikým městečkem, přes náměstí a kolem pošty k lázeňské kolonádě. Po levé straně stál napůl odstrojený patrový hrázděný hostinec, který se jmenoval Racek a bylo tu napsáno, je ten den otevřen úplně naposledy před totálním zbořením. Tak jsme tam vlezli. Poručili jsme si kofolu s rumem, což bylo tenkrát skoro národní pití. Dostali jsme půllitr kofoly a rumového prcka. Popřáli jsme si: „Na zdraví!“ a hodili rumíček i s panáčkem do sklenice s kofolou.

„Tak, pánové, vypít, zaplatit a ven. Na tohle tady nejsme zvyklí,“ rozloučil se s námi vrchní.

„Vidíš,“ povídá Lišák, „ještě jsme se tu ani neohřáli a už jsme hned z první putyky vyhozený!“