• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem byl internacionální

U prvních internacionálních aktivit naší rodiny jsem pouze asistoval, i když jsem byl svým způsobem jejich ústředním činitelem. To bylo na konci padesátých let, když byly vyhlášeny celorepublikové školní sběry „na pomoc Kubě“ nebo „na pomoc Alžíru“ a co já vím komu ještě. Protože se jednalo o pomoc dětem v těchto zemích, byl jsem to já, komu rodiče vybrali ze šatníku různé již omšelé nebo nepotřebné svršky a spodky, uložili je do krabice, zabalili a navrch napsali, že to je od Libora Dobnera, žáka první, druhé nebo i třetí třídy národní školy v Lokti. Tenkrát mi ještě ani nebylo divné, že naši do těch balíků dávali také oblečení a obutí zimní, protože jsem nevěděl, že země kam ty doplňky, jimž jsem již odrostl povezou, leží v tropech.

Německý frojnčaft doprovázela česká hudba kytaristů Dobnera a Zímy.

Jinou internacionální aktivitou byla od čtvrté třídy družební korespondence s pionýrem ze Sovětského Svazu. Tam jim prostě řekli: „Každý napíše jeden pohled do Československa a oni vám budou rusky psát a posílat vám všelijaké dárky, protože to jsou taky Slovani a naši bratři“. Jenže těch ruských pionýrů bylo zatraceně víc než těch českých a tak se na spoustu z nich nedostalo a tak tam asi vznikla nějaká hořkost vůči tomu našemu malému nárůdku, co se potom později projevila tou dlouhodobou okupací.

Já jsem taky dostal pohled ze CCCP s adresou jakéhosi Kolji na rubu. Já jsem moc chtěl odepsat a poslat tomu malému Rusáčkovi nějaký ten suvenýr, jenže, já jsem rusky ještě neuměl a když jsem mu chtěl napsat, že sbírám poštovní známky, nálepky ze zápalkových krabiček, odznaky, turistické přívěsky, víčka od past na zuby, pohlednice a taky obaly ze žvýkaček, tak jsem uměl jen ty poštovní známky a to bylo málo. Radši jsem mu tedy nenapsal nic a tuto svou družební aktivitu jsem vlastně ani nezačal.

Úplně jiná situace nastala, když jsem v nějakém časopise, snad ve Vědě a technice mládeži nebo v ABC našel adresu jugoslávského chlapce Tomase Nedeljka, který sbíral pohlednice. Tomu jsem vždycky poslal pohled s pozdravem a podpisem a on mi zase na oplátku poslal jiný pohled od nich z Jugoslávie. Tahle aktivita mi vydržela hodně dlouho, až do osumašedesátého.

Za hraniceš svého rodného socialistického Československa jsem se poprvé dostal v roce 1967. Bylo to na pionýrský tábor do sousedního NDR. A protože už mi bylo hnedle patnáct, jel jsem tam na postu praktikanta, který pomáhá starat se o své mladší soukmenovce – pionýry. Pořadatelem družební výměny byl slánský a děčínský Benar a ze Slaného se mnou jel i spolužák Jirka Zíma a jeho tatínek, který byl vedoucím téhle malé české výpravy. Betrips pionier lager Phillip Müller, se jmenovat ten tábor. Stál v lese poblíž městečka Friedburka a bylo tam hezky. Hned za hranicemi jsme vyházeli okénky autobusu zbytky svačin připravených našimi maminami. Řízečky, vajíčka na tvrdo i suché turistické salámy, to vše bychom o pár hodin později špendlíčkem hrabali. Poslední jídlo v lágru se podávalo v 17,00 hodin a pak už ani Ň. Později nám po dohodě dávali takovou umrněnou druhou večeři v sedm hodin večer. Němci si strašně moc potrpěli na všelijaké kolektivní přednášení a hlášení a já jsem jako podvedoucí oddílu musel vždycky ráno před snídaní hodně nahlas povědět že: Grupe A is cum morgen apel angetreten! Což znamenalo, že můj oddíl je k rannímu rozkazu připraven. Před každým jídlem jsme se zase museli vzít dokolečka dokola za ruce a říkat něco jako že se nám tu líbí a přejeme si dobrou chuť. Nejhezčí z celého tohohle tábora byly dvě německé vedoucí, na rozdíl od nás už středoškolačky. Jedna byla hezká zrzka a jmenovala se Renate Scholz a ta druhá byla něžná, hezounká dlouhovlasá brunetka Magdalena Zaunick. Tu Magdalenu úplně zbožňoval můj kamarád Jirka Zíma. Já tedy taky, ale on víc. Oba jsme hráli na kytary, on už docela uměl, já teprve začínal, ale hráli jsme pro zábavu i radost ostatních a oni nás za to měli rádi. Když jsme potom odjížděli oplakal loučení nejen Jirka, ale i jeho tatínek. S Renatou Scholz jsem si dopisoval až do září 1968, kdy mi napsala, že studuje na pedagogickém institutu a že už mi do kontrarevolučního Československa psát nemůže, protože by měla problémy. To mě moc mrzelo, ale vysvětlit, že tu žádná kontrarevoluce není, jsme tenkrát nedokázali nikomu, natož já té milé zrzavé Renátě do Bautzenu. A tenkrát jsem taky dostal poslední pozdrav z Jugoslavie.

Někdy v šedesátém osmém před prázdninami přijely do Slaného basketbalistky z rumunského města Sibiu. Hrálo se ve slánské sokolovně a já se bláznivě zamiloval do jedné z nich. Byla tu se sestrou a kdybyste mě umlátili k smrti, tak si nevzpomenu jak se jmenovaly. Ta sestra byla Gina, ale na jméno a příjmení té mé lásky jsem dočista zapomněl. Když odjely, zbyla mi v malém notýsku adresa s ulicí Miku Klein a číslem popisným 29, ale teď, když jsem ho potřeboval, tak jsem ho prostě nenašel.

V srpnu roku 1969 jsem jel na turistický zájezd do Rumunska, kde jsem navázal velmi milou a hezkou známost s blonďatou Lídou z Děčína. Myslím že se jmenovala Skřivánková a dělala nám tlumočnici. Na Mamáji, ve výroční den 21.8.1969, dostal skoro celý náš dvouautobusový zájezd střevní týfus, zde zvaný mamájka a odvezli nás do Sibiu, do izolace. Nás pár, co jsme týfus neměli, muselo shánět jablka a toaletní papíry, pro ty postižené. A při jednom takovém výletu jsme s Lídou navštívili ulici Miku Klein čp.29. Má někdejší láska nebyla doma, ale její sestra Gina nám uvařila kávu a moc hezky jsme si prostřednictvím Lidušky popovídali. Všichni nás tenkrát moc litovali a taky nám fandili proti Rusákům, ale nebylo to nic platné.

A takhle nějak skončily mé internacionální aktivity. Má zlatá česká Liduška, poslala mi pak ještě gramofonou desku s hity na které jsme spolu v Rumunsku tančili. Ale to víte, sejde s očí, sejde z mysli. Ale vzpomínám na ní dodnes a jen a jen v dobrém.