• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Sbohem, Rakovníku!

Mé hnedle dvouleté období rakovnických studií mělo vedle obrovského množství malérů a průšvihů i své hezké chvilky a také celou řadu poučných zážitků. Když už jsem se nemohl prosadit jako student – pěstitel chovatel, zkoušel jsem to v tehdy dost ceněné a hodně propagované mimoškolní kulturně společenské činnosti. K této aktivitě, která mě alespoň trošičku omilostňovala v očích profesorů a vychovatele Alího, mi napomohla základní znalost hry na kytaru. Brnkal jsem s několika dalšími hudebníky ve společenské místnosti internátu a dokonce jsem se krátkodobě stal i doprovodným kytaristou školní big beatové kapely. Tu založil a vedl můj přítel, nástavbák, potomek muzikantské rodiny z Libovice, Karel Grunt. Tedy ne, že bych byl nějak zvlášť dobrý, ale prostě jsem se jim hodil a tak jsem si párkrát zahrál. Poté co jsem byl nucen opustit internát, se tato má aktivita hodně omezila. Vzpomínám na své největší vystoupení, které jsem s kapelou absolvoval ve vesnici Lišanech u Rakovníka, kde jsme hráli při dožínkách. Dovezli si nás na valníku až k místnímu kultůráku. Dali nám najíst a napít a pak jsme hráli a hráli, až jsme se dostali k písničce Massachusets, tedy Mesečůsec, co jí v originálu nazpívali američtí Bee Gees, čili Bí Džís. Ta byla v Lišanech tak populární, že už jsme do brzkého rána nic jiného hrát nesměli. A když jsme zkusili třeba jen Slepičku kropenatou, už na nás ti rozjaření lišanští mládenci a panny volali, to že ne, oni že chtějí Mesečůsec. Ráno byli všichni Lišaňáci úplně na šrot a tak nebylo nikoho, kdo by nás na valníku s aparaturou odvezl zpátky do Rakovníka. Tak jsme vzali kytary a šli pěšky. Byla slunná ranní neděle, když jsme dorazili k internátu, do kterého já jsem už tehdy nesměl. Kluci, kteří tam směli, mi otevřeli okýnko v přízemí vzadu a já, celý šťatsný jsem se svalil na lavičku v nějaké šatně a spal jsem, unavený vším tím pitím, chozením a bigbítově mesečůsovským kraválem a řevem.

S Haničkou na rakovnické akademii.

S Karlovou kapelou jsem si taky zajezdil a zahrál na alegorickém voze, při maškarním průvodu maturantů po rakovnickém náměstí a v okolí, před jejich bílým týdnem. To byl také jeden z mých hezkých rakovnických zážitků.

Jako sólista jsem se zdejšímu publiku představil při jisté školní akademii. Tehdy jsem na kytaře doprovázel jednu z mých školních lásek Haničku. No ano, Hanička, jmenovala se myslím Štanclová nebo tak nějak a byla místní, tedy z Rakovníka. Po mých platonických vzplanutích ke spolužačkám Haničce Šantorů, Evičce Zdvořáčků, Libuškám - Trnobranské a Zázvorkové a taky nespolužačkám například Dáše Sejpalové a co já vím ke kterým ještě, jsem s Haničkou dokonce několikrát randil Rakovníkem někam k nim domů. Bydleli na úplně druhé straně než stál internát, někde, aspoň pokud si dobře vzpomínám, u kasáren. Při této naší lásce jsme realizovali držení za ruce a taky nějaké to drobné políbení na rty či na nosík – její. Sympatické mi na ní bylo také to, že se stejně jako já na tuhle školu prostě vůbec nehodila a byla zrovna tak špatně klasifikovaná. Vzpomínám si na její slzy lítosti, když mi na chodbě školy o přestávkách sdělovala, z čeho a jak získala další kouli. A já jí utíral ty slzičky a kavalírsky jí utěšoval, že ať si z toho nic nedělá. Mám za to, že školu také nedokončila a věřím, že stejně jako já našla své hezké uplatnění někde úplně jinde.

Na tu školní akademii jsme několikrát trénovali u ní ve třídě, když už bylo po vyučování a nikdo tam nebyl. Hanička zpívala moc hezky a na akademii si připravila písničku od francouzského zpěváka Bécauda, Růže kvetou dál, kterou tehdy zpívala Helenka Vondráčková. Dokud jsme hráli ve třídě, tak to šlo i když ta melodie měla několik pro mne dost nebezpečných kytarových úskalí v akordech, které jsem tenkrát ještě docela neovládal. Osobní tragédii jsem si prožil při vlastním vystoupení. Tréma, která mě při pohledu na zaplněný sál popadla, mi rozdrncala prsty na strunách tak dokonale, že kdyby byla Hanička na mé hře závislá, tak by asi ani nepípla. Ale díky bohu tomu tak nebylo a tak to chuděrka zazpívala skoro celé úplně bez doprovodu, protože já byl rád, že jsem to hraní jen tak markýroval. Struny mi ten večer zazněly tam kde měly, opravdu jen hodně zřídka. Ale Hanička to zvládla natolik, že to, že já vlastně nehraju, posluchačům vůbec nevadilo, spíš naopak.

A pak přišel čas, kdy jsem z rodičů vymámil povolení k odchodu ze studií. A protože jsem věděl, že mě ve škole už nic dobrého nečeká a že každým dalším dnem, který bych ve škole prožil, hrozilo nebezpečí dalších horších a nejhorších známek, přestal jsem do školy chodit a obnovil jsem záškoláckou praxi. Za školu jsem dojížděl jak do Rakovníka, tak později jen do Nového Strašecí, kde jsem trávil příjemná zimní dopoledne v místním hostinci zvanémmyslím U černého lva. Tady jsem svačil máminy svačiny a dojídal se výbornou držťkovou polévkou. V pozdních jarních květnových dnech, když bylo teplo, jsem už ani nikam nedojížděl a trávil jsem vyučovací hodiny u slánského rybníka Novasu. Byl jsem v té době nejopálenější kluk ve Slaném a všichni věřili, že to mám z brigád ve chmelnicích.

Těsně před koncem školního roku jsem se zase jednou flákal po Rakovníku. A protože jsem si potřeboval odpočinout, koupil jsem si za 50 haléřů místo k sezení na rakovnických veřejných záchodech. Tady jsem v klidu seděl, pokuřoval cigaretky a četl svoji oblíbenou knihu. Když jsem na krátký okamžik opustil řádky napínavého čtení, zaregistroval jsem na výplní dveří záchodku nápis: „Podívej se nalevo!“ Tak jsem přesunul těžiště, abych se tam podíval. Na levé straně se bělal nápis, který přikazoval: „Podívej se napravo!“ Zase jsem se pootočil a přečetl si příkaz další: „Podívej se dozadu!“ Učinil jsem dle rady. Za mými zády byl velkým písmem napsán příkaz poslední: „Nevrť se a ser!“ Smál jsem se ještě v autobuse. Byla to asi má úplně poslední zdejší světlá chvilka, před tím, než jsem dal Rakovníku a zemědělské škole své poslední sbohem.