• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Můj první čundr

Druhá polovina šedesátých let zaznamenala v mém životě celou řadu zásadních změn. Ty byly způsobeny nejen uvolněnou politickou situací, ale i řadou zajímavých informací ze zahraničí, otiskovaných například v Mladém světě na předposlední straně v seriálu Tržiště senzací. Na Houpačce v rádiu se rozehráli Beatles a prosadili se tam začínající Olympici s písničkou Dej mi víc své lásky. Ve světě se hnuli hipís a delší vlasy a kytkatá košile se staly i mým touženým přáním, o kterém jsem zatím jen tiše snil.

Trosky hradu Šumná.

Od strýce Linkeho jsem získal a přečetl své první Foglarovky. Tak jsem se dozvěděl, že se prázdniny dají prožít i jinak než v pionýrských táborech, které jsem ovšem navtěvoval i nadále.

Zásadní změnu do mého života přineslo vydání občanského průkazu. Jako narozený srpňák jsem ho dostal už v červnu roku 1967, když jsme končili základní školu. Byla to velká sláva, občanky nám předávali na MěNV veřejně. Radost a slávu utnula večerní návštěva kina, kam jsem hrdě vypravil s krásnou novou zarudlou knížkou, ozdobenou vlysem husitské pavézy s českým lvem a hvězdičkou ve špici. Kino bylo přístupné od 15ti let a svědomitý biletář pan Kokstein, který se svou chotí držel stráž u vstupu do kina, mi do té krásné nové knížky kouknul a řekl, abych tedy přišel až na konci srpna, kdy už mi skutečně patnáct bude. Ta ostuda!

To, že jsem se stal držitelem občanky mi ovšem umožnilo zařadit se kategorie doposud jen tiše zbožňovaných trempů, lidově také zvaných čundráků. Jít na čundr nebo na tremp bez občanského průkazu bylo tehdy zhola nemožné, protože nekompromisní příslušníci VB měli na v maskáčích oblečené trempíky obzvlášť spadeno. Legitimovali je nejen na nádražích a autobusových zastávkách, ale prostě úplně všude, kde je potkali.

Čundráckou obec ve Slaném v té době už reprezentovali i mí vrstevníci - například kluci Jonovic a Vítkovic, kteří už měli své trempské maskáče a bágly zvané telata nebo ÚeSky. Slánské čundrácké modly se v přezdívkách nazývaly Měďák, Reďák, Cíňák, Cvajny, Mlsoň a tak podobně. To už byli zkušení trempové, kteří jezdili na v lesích ukryté trempské osady. Já jsem taky moc a moc chtěl být trempem a mít takový ten batoh s kouskem teletiny na svrchní straně a s řemínkovejma kapsama po stranách, ale musel jsem si počkat.

V té době jsem se nějak víc spřátelil se spolužákem Jirkou Novákem z Navrátilky a taky s Mírou Jarošem, vlasatým zrzkem, který chodil na základku v gymnáziu. Courali jsme spolu Londu, okukovali děvčata a taky jsme naplánovali svůj první velký čundr.

Už nevím jak se to přihodilo, byl snad nějaký svátek a vyšel nám krásný dlouhý třídenní víkend. Organizaci čundru jsem vzal na svá bedra a připravil jsem následující plán. Pojedeme vlakem do stanice Pernštejn u Klášterce nad Ohří. Tam, na kopci nad nádražím je zřícenina hradu. K té vylezeme a přespíme v tomhle romantickém místě. A dopoledne tam budeme bádat a pak pokračovat vlakem dál, no a kam jinam, než do mého zlatého Lokte nad Ohří, se kterým jsem chtěl kamarády seznámit.

Při odjezdu ze slánského nádraží jsme až tak moc čundrácky nevypadali. Měli jsme sice telata, já vypůjčené, ale co se oblečení týkalo, čundráckého tedy nic moc. Já měl hnědé manžestráky, modrou svazáckou košili ozdobenou máminým bílooranžovým šátkem a tenisky. Kluci taky neměli maskáče, ale to nám bylo jedno. Byli jsme šťastní, že vyrážíme na svůj první čundr.

Bez problémů jsme dojeli na stanici Pernštejn. Málem jsem vypadl z okna, když jsem klukům ukazoval vysoko na temeni kopce položenou zříceninu. Ke kopci jsme došli zarostlou loukou. Bylo sucho a vedro, sluníčko svítilo hnedle jako o prázdninách. Při pohledu na strmý kopec, který jsme měli zdolat, se nám tak trochu podlomily nohy. Ale nedalo se nic dělat, začali jsme se stoupáním. U vrcholu kopce už jsme se jen plazili a přitahovali se strom od stromu. Konečně jsme byli na místě. Svalil jsem se a lapal po dechu.

„Žízeň,“ volali kluci. „Máme strašnou žízeň!“ „Nebojte,“ hrabal jsem v teleti, „já tu něco najdu.“ Ale našel jsem jen slazené kondenzované mléko a citrón. Nedalo se svítit. Kluci šli hledat vodu a já řekl, že zatím připravím tábořiště. Zatímco jsem shraboval listí a nosil si ho na chystaný pelech, přišli kluci s vodou.

„Ty vole,“ smáli se mi. „Na druhý straně sem vede úplně pohodlná cesta a dole je dokonce hospoda!“

Ráj, prostě ráj. Tedy čundráckej ráj. Udělali jsme si nějaký to jídlo, připravili na ohýnek a šli jsme do hospody pod hradem. Pohostinské zařízení prostě nemělo chybu. Hospodského vůbec nezajímalo, je-li z nás kdo plnoletý a naléval nám všem nějakou tu kláštereckou desítku, jen to fičelo. Nebyli jsme v hospodě sami, byli tu i další čundráci a hrálo se na kytaru a zpívaly se trempské písničky – Hoši z Rikatáda, Dajána a Táhlo už k večeru a Stará sosna a taky tehdy zakázaná Vlajka, co vzhůru letí, k radosti svých dětí. Od kamarádů trempů jsme se také dozvěděli, že zřícenina, na které jsme se utábořili není zbytek hradu Pernštejna, jak jsem si myslel, ale že je to zřícenina hradu Šumná, jinak taky Šumburka. Pernštejn byl na úplně jiným kopci, ještě o kus cesty dál.

Když je člověku hnedle patnáct, tak moc piva nepotřebuje. A zvlášť, když mu v kapse cinká jen nemnoho korun. Dali jsme si tedy každý dvě, kamarádi čundráci nás pohostili malým rumem a tak jsme měli hodně co dělat, abychom pak tu širokou a pohodlnou cestu trefili a vyšlápli až nahoru k hradu.

Byla už sakramentská tma, když jsme se zavrtávali do spacáků. V té černočerné tmě se proti obloze ještě černočerněji rýsovaly trosky hradu a taky rozkývané koruny vzrostlých stromů. Ozývali se lesní ptáci a všechno to houkání, kvíkání, povrzávání a šelestění nám na klidu nepřidalo. Jen díky těm vypitým pivkům a rumíčku se nám nakonec přece jen podařilo usnout ne příliš klidným, ale přece jen osvěžujícím spánkem.

Nedovedete si představit tu hrůzu, když jsem se ráno probudil a zahleděl se nahoru na zříceniny hradu. Ležel jsem přímo pod obrovským balvanem, který na mně nespadl zřejmě jen proto, že v noci nefoukalo. Slunečné ráno nám nalilo dobrou náladu do prvním spaním pod širákem zmučených těl a myslí a hned po snídani jsme začali s průzkumem historických trosek. Řeklo by se nic moc. Všude jen šutry a šutry a zase jen šutry, až do chvíle, kdy jsem se propadl do nějakého sklepa. Neletěl jsem nijak moc dlouho a po zdárném dopadu jsem na jedné straně zahlédl prosvítat denní světlo. Zavolal jsem na kluky, aby sem slezli za mnou. Na druhé straně podzemní místnosti vedla kamenitá šachta někam dolů. Uvázal jsem si lano kolem pasu, požádal Jirku Nováka aby mě jistil a pomalu, s rozsvícenou baterkou v klíně, jsem se po zadku začal sunout někam dolů, do neznámé a nebezpečné temnoty. Pak se ale všechno to kamení se mnou hnulo a já se rozjel do té příšerné černé hlubiny. Volal jsem na Jirku, ať drží lano, ale odpověděl mi, že už ho dávno nemá. Ke všemu mi zhasla baterka a tak jsem jel tou chodbou s celou spoustou hradního kamení úplně potmě. Najednou začalo harašení šutrů utichat a i já jsem se zastavil. Zatřepal jsem baterkou, která se k mé úlevě rozsvítila. Seděl jsem před velkou kamennou stěnou v nějakém dalším, ještě hlubším sklepení. Všude kolem ale byly pozůstatky naší novodobé civilizace, jako prázdné konzervy, sklenice a láhve, prostě takový skoro skládkový bordel. Zeď přede mnou byla pomalovaná a popsaná barevnými křídami, kde nechyběly nápisy o tom, že Pepík je prase špinavý a co všechno je Venca a Karel a Jirka a jiní a taky tu bylo hodně sprostě napsáno, že: „Kdo se pomiloval s Mařenou, ať udělá čárku!“ a následoval dlouhý zamilovaný čárkový plot. Prostě romantika.

Vydrápal jsem se ven a uklidnil vyděšené kamarády. Spolu jsme pak ještě jednou slezli do starého sklepení a každý jsme si za Mařenou taky udělal čárku. Nebyla to sice pravda, ale třeba ta Mařena byla nějaká hodně hezká místní holka, tak proč ne?

Po poledni jsme se se zříceninou hradu Šumná rozloučili a pokračovali jsme vlakem v cestě do Lokte nad Ohří. Já se tetelil radostí, jak klukům, kteří tu nikdy nebyli, všechno ukážu. Slíbil jsem jim také, že zajdeme ke strejdovi Husáků a on že nám určitě dá něco k jídlu. Naše zásoby se totiž nebezpečně tenčily a čundr ještě zdaleka nekončil. Na náměstí u dolní kašny jsem Jirkovi a Mírovi hrdě ukázal Husákovic dvoupatrový barák, co měl dveře do uličky zvané Krátká, která vedla nahoru ke hradu. Zazvonil jsem a k mé veliké úlevě se nahoře otevřelo okno a vykoukl strejda. Pozval nás dál, ale omlouval se, že se právě vrátil po delším pobytu z nemocnice a že doma vůbec nic nemá. Nakonec odněkud vyhrabal už hodně, ale hodně staré žloutkové věnečky a šel nám k nim uvařit čaj. Jen zmizel v kuchyni, vrhli jsme se na ty sladké kotoučky, drtili v zubech ty věkem ztvrdlé pochoutky a dusili se jejich drobky. Navrátivší se strýc pak musel konstatovat, že se nám při trojhlasém děkování poněkud práší od huby. Když jsme takto vyjedli a vypili zásoby mého milého strýce, a možná ho tak zachránili od žlučníkového záchvatu, oznámil jsem strýčkovi, že mu ještě jednou děkujeme, ale že už musíme jít, protože chci vzít kluky za jatka k lanovému mostu přes řeku a do starého pionýrského tábora. Strejda byl grand a podstrčil mi padesátku, což bylo tenkrát hodně peněz. Venku jsem zavýskl, ukázal klukům peníze a hned jsme zašli do místního koloniálu pro chleba a rohlíky, pro mlíko a kus turistického salámu. To byly hody a při tom nám ještě víc jak polovina peněz zbyla.

Po dlouhém výšlapu podle vody jsme nakonec lanový most nenašli, protože už tam prostě nebyl. Zůstaly jen háky ve skále a tábor, kde jsme chtěli přenocovat byl na druhé straně řeky. Naštěstí jeli kolem vodáci a tak jsem je známým pozdravem „Loď ahóóój!“ přivolal, aby nás převezli. Kluci už byli na druhém břehu, když já teprve nastupoval. Proud nás strhl poněkud níž, ale jen se loďka dotkla břehu vyskočil jsem a s díky poslal ty hodné vodáky dál.

Jenže to, kde jsem vystoupil, ještě vůbec nebyl břeh, ale ostrůvek. Od pevniny, na které poskakovali kluci, mě dělily víc jak tři metry vodního toku. Všechny pokusy překonat tuto vzdálenost bez namočení byly marné. Nepomohlo hozené lano, ani tenká lať natažená od břehu, ba dokonce ani ohnutý kmínek štíhlého stromku, který mě přenesl jen na půl cesty a vyložil mě v řece. Mokří jsme byli nakonec všichni a táborový ohníček posloužil tentokrát navíc i jako sušička.

Zmoženi dojmy, studenou vodou a jídlem jsme se uložili k zaslouženému spánku. A zatímco já, vyrostlý poblíž splavu jsem v šumění rychlé vody usnul „jako když mě do ní hodí“, mí kamarádi, nezvyklí těmto zvukům ještě dlouho po půlnoci nezamhouřili oka a ráno mi náležitě vyčinili.

Po snídani jsme se vrátili na loketské nádraží po druhém břehu. Já s Mírou v botách a Jirka skoro naboso, protože mu při nočním sušení uhořely u tenisek podrážky.

Cestou domů, se náš Jiřík zahleděl do hezké dívenky, která s námi cestovala ve stejném kupé s maminkou nebo snad s tetou. Jeho dvoření jsem ale rázně ukončil poukázáním na jeho propálené tenisky a taky slovním varováním: „Vůbec si ho slečno, prosím vás, nevšímejte. Víte on je to chudák. No jen se koukněte, dyť nemá ani na pořádný boty!“

Tak to byl náš úplně a vůbec první čundr a fakticky se nám vydařil. Že jo, kluci!