• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak se mi zastejsklo

Asi rok poté, co mě osud prostřednictvím rodičů a prarodičů přestěhoval z Lokte do Slaného, se mi tak nějak strašně zastejsklo.

Zastejsklo se mi po našem krásném velkém domě v Zahradní ulici, po dětech našich sousedů, konkrétně po holkách Neubergovic a po klukách Beluczovic. Zastejsklo se mi po Olince Jindrovic, co bydlela v domečku naproti našemu velkému domu a se kterou jsem si asi vůbec poprvé hrál na doktora. Zastejsklo se mi po spolužácích, se kterými jsem vysedával ve školních lavicích od první třídy. A zastejsklo se mi taky po lesích kolem Lokte a po široké řece Ohři.

Po řece, která se líně poflakovala kolem maličkého loketského nádraží a dál pod moderní kamenný most. A pak taky podél letní divadelní scény a kolem zahrádek a sběrny starého železa a papíru. Tady všude se ta řeka táhla až ke splavu horní elektrárny pomalu a líně, jako hustý kalný sirup. A až u nás, dole u druhého splavu nad ostrovem u elektrárničky Epiagu nabrala rychlost, a pak už se valila prudkým proudem, čeřícím se o velké balvany, rozházené v jejím korytě. A uháněla ještě dál, dozadu za jatka a kolem kapličky ke skále zvané „na křížku“, s dlouhou štolou vlhké jeskyňky a s lanovým mostem přes řeku k pionýrskému táboru.

Zastejsklo se mi tolik moc, že jsem to prostě nevydržel a provedl jednu z největších pitomostí svého dětství. Utekl jsem z domova a odjel vlakem do Lokte.

Dům čp.29 v Zahradní ulici v Lokti, v jehož druhém patře jsme bydleli (stav v roce 2004).

Vzpomínám si, že jsem k tomu rozhodnutí dospěl až osudný den ráno. Táta spal po noční směně hlubokým spánkem unaveného Poldováka. Máma a děda byli v práci a babička hlídala u strejdy a tety Linkeovic předškoláka Jirku. Bráška Jára šel do školy a já mu řekl, že půjdu až později. Místo toho jsem přepočítal svoji finanční hotovost, což nebyla žádná velká práce a taky žádná sláva. Nedostatek peněz jsem se snažil vyřešit hledáním kompotových sklenic a pivních či limonádových lahví, které bych zpeněžil ve sběru nebo naproti v samoobsluze. Bylo jich ale trapně málo a tak jsem se rozhodl navštívit babičku Zdeničku u Linkeů. Doma jsem nechal na stole lístek se vzkazem: „Jel jsem do Lokte, Libor.“ a potichu, abych nevzbudil tátu jsem se vypravil ze Švermovky do tehdy nové zástavby v ulici Plynárenské. Babička mi sice moc nevěřila, ale lhal jsem jako když tiskne a nakonec jsem jí uprosil a ona mi dala dvacetikorunu, kterou jsem údajně potřeboval do školy.

Třicet korun, které jsem nyní měl bylo o hodně víc než jsem potřeboval a tak jsem vyrazil k nádraží.

Tedy, upřímně řečeno, vlakem jsem ze Slaného už několikrát jel, ale vždycky jen s rodiči a nikdy sám. Pamatoval jsem si, že musím přestoupit v Mostě a v Chomutově a pak taky v Karlových Varech a úplně nakonec až těsně před Loktem v Chodově.

V tašce jsem měl svačinu do školy a druhý díl nádherné dobrodružné knížky Tarzan, půjčené od spolužáka Borka Bernarda. Cesta mi ubíhala jako po másle. A proč ne, vzpomněl jsem si na povinnou školní četbu o Honzíkovi, který a podstatně mladší než já, jel sám vlakem k dědečkovi. Na velkých nádražích, přeplněných nákladními soupravami plnými uhlí ze zdejších hnědouhlených pánví, jsem se zorientoval dobře a vždy jsem správně přestoupil. A pak už jsem přestal číst Tarzana a pozoroval oknem krajinu, která se začínala hodně podobat té naší, loketské.

Nádraží v Karlových Varech mě pohladilo známým prostředím. Tady už jsem byl jako doma. Pak přišel tehdy ještě maličký a zanedbaný Chodov, odkud to bylo do Lokte už jen co by kamenem dohodil. Odtud už se jezdilo motoráčkem. Otevřel jsem si okénko a dýchal jsem zavlhlý, známý a mě tak milý vzduch, vydechovaný po dešti orosenou lesní zelení, zdobící svah železničního úvozu. Nové Sedlo a Loučky, odtud už bych trefil i pěšky a potmě. V prsou se mi jakoby sevřelo nějakou dojatou radostí. Hnedle bych brečel, jak jsem byl šťastný, že jsem to dokázal, že jsem zase u nás doma.

Na loketském nádraží už jsem byl očekáván. V uvítacím výboru byli teta a strejda Bendáků a tehdy již ovdovělý strejda Husák. Radostně jsem se k nim rozeběhl. Usmívali se, protože byli rádi, že jsem v pořádku dojel a že potěší moji mámu, která zatím někde ve Slaném vyšilovala u telefonu, kde jsem a co se mnou je. Místo vřelého uvítání jsem ale napřed dostal od strejdy Bendáka pár pohlavků. Věnoval mi je se slovy, že mi je posílá táta. Ale nebolely, přestože strejda jindy dovedl být v trestání hodně nešetrný. Pak už mě zmuchlovala a opusinkovala teta a všichni se divili a pořád se ptali, co že mě to napadlo, nejít do školy a takhle sám jet takovou dálku vlakem. Držel jsem se jich za ruce a spokojeně kráčel táhlým vrškem nahoru k soše Johana Wolfganga Goetha a ke kulaté baště, odkud už to bylo jen pár schodů dolů k našemu baráku. A tady jsem se dovolil a oni řekli, že můžu. A já se rozeběhl po těch širokých schodech pod vysokou zdí a na ohybu už jsem to nevydržel a přeskočil jsem zábradlí do bývalé naší zahrady…

Celé dva dny jsem pak zůstal v Lokti. Spal jsem u strejdy Husáků, který mě jeden večer vzal sebou i do své oblíbené kavárny. Navštívil jsem všechny známé, proběhal jsem místa plná mých dětských vzpomínek a dočetl vypůjčeného Tarzana. Domů jsem jel na účet stejdy Husáka, rychlou autobusovou linkou Sokolov – Praha Florenc a odtud mě už známým spojem do Slaného.

Po návratu domů mi bylo sice důkladně domluveno, ale k mému úžasu jsem nedostal žádný očekávaný a zasloužený výprask a dokonce ani jeden jediný pohlavek. Asi stačily ty dva, odeslané do Lokte telegraficky.