• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O mých pionýrských táborech

Pionýrské tábory, stejně jako před nimi a nyní tábory skautské či letní dětské tábory, měly hned několik dobrých odůvodnění. My, malí lidičkové, zpočátku ještě ani ne pionýři, ale sotva jiskřičky, jsme měli při pionýrských táborech možnost žít uprostřed divoké přírody. Tou přírodou byly louky, lesy, někdy i nějaká řeka nebo rybník v okolí. Většina pionýrských táborů mé doby, to znamená táborů z konce padesátých a počátku šedesátých let dvacátého století, měla taková dvě stěžejní oddělení a sice kamenný dům s pokojíky, kuchyní a jídelnou, nebo chatky, kde bydlela mrňata = absolventi prvních a druhých tříd, nebo třeba nějací zakrnělí či k nachlazení nebo k různým nemocem náchylní jedinci. V takovém baráku bývala také ošetřovna a prostory určené k pobytu dětí v případě hodně nepříznivého počasí. Zařízením pro starší a otužilejší děti byl stanový tábor. Oběma oddělením vévodil stožár, na který se při ranním rozkazu vytahovala vlajka, aby se po večerním rozkazu zase stáhla dolů. Pobyt v přírodě nás měl s přírodou nejen sbližovat a umožnit nám jí blíže poznávat, ale také nás měl fyzicky otužovat. A co bylo asi nejdůležitější, měli jsme se tu naučit žít v kolektivu. Kolektiv, to bylo za bolševika tuze oblíbené slovíčko a znamenalo určitou skupinu lidí, vždy nějakým společným způsobem postiženou. To byl například zrovna Pionýr nebo Jiskřičky, u dospělých to pak byly hlavně skupiny pracovní a odborářské.

Ojedinělý snímek z pionýrského tábora. Druhý zleva nahoře je Libor Dobner, třetí Petr Hubáček a čtvrtý Jaroslav Hložek. Zprava dole sedí: Petr Hložek, Václav Moravec, jeden z bratrů Frolíků a Jaroslav Dobner, ostatní si nepamatuji.

Pionýrský tábor obsahoval takových kolektivů hned několik. Říkalo se jim oddíly. Do oddílů byli účastníci tábora rozděleni podle věku a pohlaví, na internacionálních táborech také podle národnosti. Nadřízeným kolektivem byl kolektiv vedoucích a málem vedoucích čili praktikantů, ke kterým se povětšinou řadila i zdravotnice – ošetřovatelka. Pomocným kolektivem byly kuchařky, uklízečky a skladník. Velitelem takového pionýrského tábora byl soudruh hlavní vedoucí, jeho levou rukou byl soudruh ideologický vedoucí a pravou rukou soudruh sportovní vedoucí, nebo-li sporťák. U vedoucích se na rozdíl od nás nerozlišovalo pohlaví, takže na vedoucích postech mohli být stejně tak muži jako ženy. Ale! Museli být uvědomělí a jak se tehdy říkalo – kovaní. Nezanedbatelným důvodem konání pionýrských táborů byl také fakt, že se díky těmto zařízením rodiče za pár stovek zbavili svých ratolestí zhruba na tři prázdninové týdny.

Takže shrnuto a podtrženo: na pionýrském táboře malý člověk zdravě žil, spal, jedl i vylučoval, pod vedením a dohledem odborně připravených, sportovně, politicky i pohlavně vyspělých soudruhů jedinců, kterým pomáhali soudruzi praktikanti, tedy ti, kteří ještě neměli potřebný věk, aby takovými výše uvedenými soudruhy jedinci mohli být. Praktikantům jsme také nemuseli říkat soudruhu nebo soudružko, ale klidně jsme je oslovovali jejich křestními jmény, třeba Venco nebo Kájino a jinak, podle toho jak se kdo jmenoval. V těch úplně nejstarších letech jsme také všichni, kromě jiskřiček, nosili k slavnostním nástupům a na výlety pionýrské šátky.

Vrcholným orgánem byl předem připravený a schválený táborový program. Podle toho se taky na táboře všechno dělo. Chodilo se na výlety, na prohlídky poblíž stojících hradů, hrály se táborové hry, koupalo se, dělaly se ohníčky a finální táborák s kanadskou nocí. Podle tohoto programu se ale také vstávalo, prováděla se hygiena, jedlo se a po obědě se muselo při takzvaném poledním klidu odpočívat, mrňata dokonce spala. Co bylo asi nestrašnější a nejnapínavější, byly povinné noční hlídky, při kterých se museli účastníci tábora vystřídat. Protivné bylo bodování úklidů chat, stanů nebo pokojů. Při takovém hodnocení jsem vždycky byl „špína“, „čuně“ nebo v nejlepším případě „vrabčák“.

Co bylo na táborech hezké, to byly písničky. Vždycky tu byl někdo, kdo hrál na kytaru nebo na harmoniku. Kolem takového hudebníka jsme se ve volných chvilkách a nebo při ohníčku sesedávali a učili se písničky. Ti co už uměli psát si je zapisovali do deníčků – zpěvníčků a ti co už taky trochu na něco hráli si k nim mohli připsat taky akordy. Těch písniček byly spousty a já si dodnes pamatuju jednu sovětskou pinýrskou: U řeky u říčky třepotá se prápor, stojí u té říčky pionýrský tábor. To je přece správná věc, pionýrský tábor. V téhle písničce byli všichni správní pionýři, ale jeden – pionýr Péťa - se nějak nepovedl a dělal všechno blbě nebo obráceně než ti správní pionýři… Ale jak jsme rostli, učili jsme se při táborácích nebo u stanů i jiné, lepší písničky. Například mé první rockenroly: Tenkrát v červenci byl velkej žár, když mě do prdele štíp komár… nebo Dej nám pánbu kýbl bublin, ať nemusím topit uhlím… a nebo takové ty hnedle spirituály – Adam byl náš první táta, Pán Bůh nám ho udělal, uplácal panáka z bláta fouk do něj a už běhal… a ještě později, když už jsme se blížili pubertě, to byly songy jako Radiovej panic nebo písnička, ve které nejslušnější sloka zněla: Povídám jí holka, ty hezký rety máš, vona na to vole, vole, proč je nelíbáš… Jó, to byly časy. To už jsme si tak trochu mysleli na děvčata a v táboře už se zdaleka tolik nesoudruhovalo.

Na svůj úplně první tábor nikdy nezapomenu, bylo mi hnedle sedm let a odvezli mě tenkrát z Lokte do tábora v Hojsově Stráži u Železné Rudy. Dvě noci jsem na pokoji probrečel, ale pak už bylo všechno jen dobré. Nejvíc si pamatuju na dlouhý noční pochod k velkému ohni s písničkama a s opečenými buřty a taky na suvenýr, který jsme si tam sami vyráběli – rozcestník s tabulkou na prkýnku z břízy, nadepsaném Hojsova Stráž.

Na tábory jsem potom jezdil už pravidelně. Byl jsem v Nižboru, v Kamenickém Šenově, na Bilichově, v německém Freiberku a už ani nevím kde ještě. Později, jako praktikant jsem to také zkoušel na Mšeci. Byla to hezká léta a prožil jsem tu příhody na které se nezapomíná.