• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem byl záškolákem

Dodržet povinnou školní docházku a vychodit základní školu bez přerušení, nebo jen s pauzami zaviněnými chorobou, to dokáže skoro každý. Když uvádím, že skoro, vím dobře proč tak dělám. Mám proto své důvody. Už od dob císařovny Marie Terezie se muselo povinně docházet do školy a učit se tam to, co ta která doba považovala za nutné. Zejména tedy číst, psát a počítat. Až potud se s Marií Terezií shoduji. Číst, psát a počítat už jsem uměl dokonale, když došlo k prvnímu zádrheli.

Záškolák z 8 A s kamarády spolužáky: zleva Dobner, Jarda Jůza, Pavel Hladík a Standa Plachý.

Někdy v sedmé třídě zjara přijel na školní dvůr autobus s pojízdnou zubní ambulancí. Jen letmý pohled oknem na toto zdravotnické zařízení mi zvýšil teplotu a sedimentaci natolik, že jsem byl okamžitě poslán k lékaři. Paní doktorka Doubková mě uznala nemocným a v posteli jsem pak zůstal prakticky až do odjezdu zubařů ze školy. Skutečnost, že tam zubaři stále jsou, mi v krátkých psaníčkách potvrzovala má tehdejší o něco mladší školní láska se stejným monogramem – Libuška D.

To ovšem ještě zdaleka nebylo to opravdové záškoláctví. Tohle byla jen obyčejná absence, zaviněná příšerným strachem ze zubaře, trvale zakotveným v mé paměti po bolestivých zážitcích s loketským dentistou Vitnerem. Na cestu opravdového záškoláka jsem se vydal až o rok později, coby žák třídy 8A. Na začátku byla úplně obyčejná poznámka v žákovské knížce, kterou jsem zapomněl dát podepsat rodičům. A abych neměl malér, pokusil jsem se ji podepsat sám. Ne jménem svým, ale podpisem svého dědy Netušila. Tátu jsem totiž podepsat neuměl a mámin podpis prostě zfalšovat nešlo. Násadkovým perem jsem tehdy trochu roztřeseným dědovým krasopisem napsal Jan Netušil a pro jistotu jsem za jméno připsal ještě jeho dávné povolání – pekař. A to jsem neměl, protože za pekařem mi z pera ukápla šíleně velká, modře inkoustová kaňka. A jak jsem ji chtěl honem vygumovat, či jakkoliv jinak vyčistit, tak jsem prodřel list v žákajdě úplně skrz naskrz. Takhle zřízenou žákovskou knížku jsem už prostě nemohl nikde a nikdy nikomu ukázat. A aby na ni nikdo nepřišel, schoval jsem ji ve sklepě do regálu pod staré noviny, na kterých byla vyložena zazimovaná jablka.

Jenže ve škole mi bylo po několika marných vytáčkách a různých omluvách, jako že ji nemůžu najít a že jsem ji asi ztratil, naznačeno, že když žákovskou knížku nepřinesu, bude to znamenat dvojku z mravů.

A tak jsem musel do sklepa pod jablka. Bohužel, jedno to jablko, co stálo zrovna na mojí žákajdě zahnilo a ona mi pod tím zahnitím tak trochu zasmrádla a zaplesnivěla.

„Nevadí,“ řekla soudružka učitelka Hessová. „Hlavně, že je na světě!“ A napsala mi do té zasmrádlé žákovské knížky na jeden řádek pěkně za sebou pět velmi červených, úhledných a velkých pětek z ruštiny, které jsem si u ní v době nepřítomnosti žákajdy nastřádal. A úplně nakonec, až za těch pět rudých ruských kulí, jsem si směl napsat malinkou modrou dvojku z ruského čtení. Mámu pak hnedle trefil šlak, ale už se s tím nedalo nic dělat. A protože jsem už nikdy nechtěl prožít ty hrozné okamžiky ruského pokoření a protože jsem podobně plaval také v chemii u soudružky učitelky „báby zkumavky“ Zatloukalové, rozhodl jsem se vyřešit vše záškoláctvím. Už jsem jim prostě nesměl dát důvod k další nedostatečné klasifikaci. Už nikdy a za žádnou cenu… A tak jsem začal ve dnech, kdy jsme měli na rozvrhu ruštinu a chemii chodit za školu.

Svůj první záškolácký den jsem prožil v tátově skříni v ložnici. Rodiče byli v práci, Jára odešel do školy a jediným nebezpečím byla babička Zdenička, která nám přišla do ložnice ustlat a vyvětrat. Za táhlo zámku jsem prostrčil kravatu, kterou jsem jistil uzavření odemčené skříně v době babiččiny úklidové aktivity. Pak už jsem mohl vylézt a v tichosti si číst a jíst svačinu a vyčkat až do doby, kdy se ze školy vrátil Jára. Jenže Jára věděl, že jsem nebyl ve škole a měl mě úplně v hrsti, když prohlásil, že to na mě poví. Abych toto nebezpečí odvrátil, přemluvil jsem ho, aby příště taky nešel do školy a zůstal se mnou doma. Podařilo se. Jára se mnou pobyl jedno záškolácké dopoledne v ložnici, ale nijak nadšený tím nebyl. To už mi ale bylo jedno. Teď už na mně žalovat nemohl, protože byl taky za školou.

K malé tragédii došlo hned následující záškolácký den. Snad že už jsem se cítil docela zkušeným záškolákem, nedal jsem si pozor a pustil jsem kravatu, jistící dveře skříně. Dveře se pootevřely a nic špatného netušící babička je při odchodu zavřela a zamkla. Na první pohled nic strašného. Ve skříni jsem měl baterku, abych si mohl číst, svačinu, abych mohl jíst a kyslík jsem si připouštěl škvírou nahoře nade dveřmi. Co jsem ale ve skříni neměl byl záchod. Když se z půlhodinového chtění stalo chtění víc jak hodinové, nemohl jsem to už prostě vydržet. Jedinou záchranou byla kožená letecká kukla s bílým beránkem uvnitř. Byla docela vodotěsná a nazklamala, ani když jsem ji načůral hnedle plnou. Zbytek dopoledne jsem pak proseděl ve skříni, s pookraj nadojenou čepicí v zdřevěnělých rukou a s jedinou snahou, abych ji nevylil. Když mě pak konečně Jára odemkl, uvědomil jsem si, že do skříně už nikdy víc za školu chodit nebudu.

Záškolačit jsem pak chodil do sklepa, na půdu a také ven do přírody. Našel jsem si dokonce pěkné místečko ve starém stohu nad rybníkem Novasem, kde jsem rád pobýval a čítal své oblíbené knížky. Až jednou, když jsem ve stohu spokojeně usnul, probudil mě podivný hluk. Opatrně vykouknu a málem jsem umřel hrůzou. Z druhé strany stohu stál zemědělský nakladač. Obludnými železnýmy drápy odebíral z mého stohu slámu a nakládal ji na přistavený valník. Rychle jsem se zbalil a vypochodoval zpoza stohu dolů ke hrázi. Ani jsem se neohlédl. A mazal jsem dál, podél zahrádek, až k viaduktu s nápisem „Habeš vás vítá!“ Až tady jsem si pořádně oddechl: „No páni, ještě že mně v tom záškoláckém spaní taky nenaložili!“