• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O mých trampotách s čmelákem, husama a husákem

Skutečnost, že můj vstup na střední zemědělskou školu v Rakovníku byl jedním velkým omylem, začala být zřejmá nejen mně a profesorům SZTŠ, ale konečně začala docházet i mým rodičům.

Má, tolik opěvovaná láska k přírodě jaksi opadla a když jsem se ohlédl do dob svého nevinného dětství, došlo mi, že i tady jsme si všichni tak trochu lhali.

Můj portrét z návštěvy u Kárů na Mšeci.

Přírodu a život na vesnici jsem poznával především v prázdninových měsících na vsi Řepíně u Mělníka. U tety a strejdy Línkových a jejich synů, mých bratranců Járy a Ilji. Byly to moc hezké týdny, ale vždycky se při nich vyvrbilo něco hodně nezapomenutelného. Bohužel, skoro pokaždé to bylo v okamžicích mých pokusů o sžití se s přírodou.

Pamatuji se, bylo mi asi deset let, jak jsme běhali po krásné posekané louce, jen tak v trenýrkách a hráli si na honěnou. Zatímco přede mnou ostatní děti uříceně utíkaly, šlápl jsem na celkem nenápadnou díru v zemi, odkud se najednou vyrojilo větší množství čmeláků. Tak jako moji kamarádi, snažil jsem se i já dostat se co nejdříve z jejich bzučícího dosahu, leč – jeden z těch chlupatých tvorečků mi vlétl nohavičkou do trenýrek a tam mě žahnul do pytlíka. Dodnes nevím, jestli má čmelák žihadlo nebo kusadla, ale jedno vím jistě. Ať už mě štípnul nebo kousnul, měl jsem během několika dalších minut zřejmě vůbec největšího pytlíka v mém dosavadním a myslím, že i v dalším, tedy budoucím životě. Obecní pan doktor mi na onu elefantidu předepsal octan hlinitý a já si pak tu svědící a pálící kouli mezi nohama, pro kterou nešlo ani chodit, chladil a zmenšoval předepsanými obklady. Pět dní to trvalo, než jsem jakž takž splasknul a mohl se pohybovat normální chůzí.

Ani rybolov, o který jsem se u tamního maličkého rybníčku, případně zvaného „kal“, pokoušel, mi nepřinesl kýžené lovecké potěšení. V tom rybníčku asi nikdy žádné ryby nebyly, ale kluci tam přesto chodili lovit. Vybral jsem si bratránkovu krásnou třpytku s nebezpečným trojháčkem na konci a schoval jsem si ji do kapsy silných modrých tepláků. Do takové té jediné kapsy, co měly tepláky vzadu na mém zadku. Na rybářský klacek opatřený opravdovým vlascem jsem přivázal háček nebo spíš hák jednoduchý – pro začátek. U kalu jsem se nejprve podíval, jak to dělají kluci a pak jsem si poprvé a naposledy nahodil. Nahazovaný háček s návnadou v podobě těstíčka mi uvízl za hlavou v koruně suché švestky a jak jsem zabral, stáhl mě z nahazovacího stoje do klidového sedu. A v tu chvíli se o své přihlásila ona třpytka s trojháčkem. Jeden z háčků prošel silnou látkou tepláků a dva zbývající se mi s ukrutnou bolestí zasekly do zadnice. V nemocnici na Mělníku mi pak třpytku chirurgickým zákrokem od zadku oddělili, abych ji mohl vrátit Jarkovi do krabice s rybářskou výbavou.

Panickou hrůzu mi odjakživa naháněly husy. Nevím proč, ale kdykoliv jsem šel nebo jel na kole po řepínské návsi, natáhly krky jak to šlo a s nepřátelským syčením a kejháním mě honily těmi nenesmyslnějšími oklikami.

Jednou mě teta Máňa poslala do JZD pro bandu mléka. Jel jsem tam na jejím vysokém, dámském kole. Do JZD jsem dojel bez problémů a bez problémů jsem obstaral i tu bandu mléka. Horší to bylo na cestě zpátky. Na návsi na mě čekaly husy a nebylo jich málo. Jak jen mě spatřily, srotily se do výhružného houfu přes ceslou ulici a nebezpečně zahrozily ostrými zobáky. Ony určitě věděly, jak moc jich bojím, jinak si to nedovedu vysvětlit. Kolo jsem řídil jen jednou rukou, protože ve druhé jsem držel bandu s mlékem. Rozhodl jsem se, že nezastavím, že budu hrdina a že tím houfem projedu. Rozšlápnul jsem kolo, co to šlo a když už jsem byl husám docela blízko, zvedl jsem nohy a opřel je chodidly o řídítka. V tomto akrobatickém posedu jsem zajel do hejna. Jenže, asi jsem to přece jen nerozšlapal úplně, protože někde uprostřed těch příšerných ptáků mi došla rychlost a kolo zpomalilo až zastavilo a já se zvrhnul mezi ty bílé potvory s bandičkou v ruce nad hlavou. Vyválel jsem se na návsi, odřel si koleno a loket, ale nevylil jsem ani kapku mléka. Nejpotupnější však bylo, že se všechny ty husy najednou otočily ke mně zády a nepřestávajíc kejhat a štěbetat, odešly znechuceně neznámo kam. Odešly a nechaly mě ležícího na návsi. Ani do mě neklofly.

Ve druháku rakovnických studií jsem se kamarádil s Vaškem Kárů ze Mšece. Byl to moc hodný, chytrý a slušný chlapec a docela jsme si rozuměli. Uměl fotit a škola mu propůjšila zařízení na výrobu barevných fotografií. Měl vyrobit barevné fotky prasat pro nějakou odbornou publikaci a já mu měl pomáhat. Několikrát byl na návštěvě u nás a při tom, vedle těch prasat, vyfotil i mně. Chodili jsme do letního kina a někdy taky za jeho starší sestrou, která byla zdravotní sestrou a sloužila na dětském oddělení slánské nemocnice. Tam jsme se směli podívat na spící mrňata.

Jednou jsem jel pro změnu na návštěvu s přespáním na Mšec ke Kárům já. Měli takový velký statek za zatáčkou, jak se jde dolů k rybníku Červeňáku. U vrat jsem zazvonil a Vašek vykoukl a řekl, ať jdu dál. Nic zlého netuše jsem otevřel branku a vešel do velikánského dvora. Nikde nic a nikde nikdo a tak jsem vykročil k domovním dveřím. Najednou ale, kde se vzal, tu se vzal, přisyčel odněkud zezadu husák a bez jakéhokoliv předchozího varování se mi zaštípnul do stehna, jen docela malý kousek pod zadkem. Vzpomněl jsem si, jak mi táta říkal, že když mě štípne husa, že jí mám chytit za zobák a zacpat ji ty dírky, co s nima dýchá. Jen tak že mě pustí. A tak, přestože mě štípnutí pálilo jako čert, nezpanikařil jsem a zařídil se podle otcovy rady. Snad jen, že jsem při tom tomu husákovi trochu víc škubnul hlavou. A to jsem neměl dělat, protože jsme ho pak druhý den měli k obědu. No, neměl si začínat.