• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se rozešel a vyletěl z intru

Hned ve čtvrté třídě, jak jen jsme začali trochu psát azbukou, rozdala nám soudružka učitelka dopisy od dětí ze Sovětského Svazu, které tuze toužily po korespondenčním styku s námi, dětmi ze socialistického Československa. A tak jsem i já, někdy na konci čtvrté třídy, sesmolil s devadesáti procentní pomocí soudružky učitelky svůj první a vlastně také poslední dopis do SSSR. Jak se ten můj tehdejší „Dorogij drug“ opravdu jmenoval, si dnes už nepamautuji. On sám musel být mým azbukistánským výtvorem zaskočen natolik, že mi nikdy neodepsal.

Rakovnický internát.

V průběhu dětství, vyjma krátkého střetu s letcem hrdinou Meresjevem, jsem se s jinými lidmi „ze země kde zítra bylo už včera“ nesetkal. Dokonce jsem měl to štěstí, že i pionýrské tábory, které jsem každoročně absovoval, nebyly internacionální, ale vždy jen ryze české. Oranžový sovětský a modrý německý pionýrský šátek, jsem získal nikoliv družebním stykem, ale výměnou za pár odznaků.

Má další setkání se sovětskou kulturou zprostředkovávala pouze literatura, které jsem se nijak nevyhýbal a taky táborové a autobusové písničky, jako Kalinka, Dólina, dólina nebo Kaťúša. To byla moc hezká a zpěvná písnička o ruské negramotné dívce, která stejně jako já neuměla psát rusky a tak poslala pozdrav svému milému vojáčkovi do dalekého pohraničí po nějakém sivém ptáku. Po orlovi, důmaju – tedy myslím.

Jednadvacátý srpen roku 1968 mě tedy zastihl docela nepřipraveného na jakékoliv další družení se sovětskými Rusy. Cítil jsem se zaskočen, oklamán a podveden. Jak to, že nás ti do nebes vynášení hrdinové, víc než rodní bratři, ti naftou páchnoucí moloďci, takhle zčista jasna přepadli a okoupili.

Vzpomínám si, jak jsme se toho osudného dne vrátili z chmelnic do internátu a stále jsme nic nechápali.

Vzpomínám si, jak jsme se všichni, studenti i obyvatelé Rakovníka, shromáždili toho osudného dne podvečer na dlouhém rakovnickém náměstí. Jak jsme ho doposledka zaplnili a uzavřeli jsme v tom mnohohlavém davu rozčílených lidiček ruský obrňák, který přijel před městskou radnici aby si od předsedy MěNV vyžádal povolení k přídělům potravin, k přídělům vody a k přídělům já už nevím čeho všeho. Ti Rusové byli stejně vyděšení jako my. Do kasáren je česká posádka nepustila, do brány postavila tank. Oni snad ani nevěděli kde jsou. A všichni na ně křičeli a hrozili jim a nikdo je neměl rád. Ani já jsem je neměl rád. „Bratři?! Fuj! Táhněte domů!“

Městský rozhlas vykřikoval hlasem předsedy MěNV abychom Rusy nedráždili, že nechtějí ublížit jemu ani nikomu jinému, a abychom se v klidu rozešli domů. Tuhle atmosféru si náš národ neprožíval poprvé a v nás snad geneticky zakódovaný odpor ke všemu, co si trouflo nás omezovat, jiskřil a vybuchoval v tom davovém protiruském hnutí. A jak se ten dav vlnil, dotlačil mě až k ruskému obrňáku.

„Rozchodís!“ namířil na mně samopal velký ruský soldát. Udělaný bloňďák, možná že potomek árijských okupantů Ruska.

„Já se němagů rozchodit – rozejít. Já jsem jen jeden - adín.“ mrvil jsem ruštinu z neznalosti i ve snaze vojína zesměšnit a předvádět se okolnímu davu.

„Idí, rozchadís, moloděc,“ promluvil na mě z obrňáku jiný voják, droboučký šikmooký Mongol. Snad potomek Čingischána nebo Batúchána. Co já vím. Ale to jak se na mě díval a jak se mi snažil říct, abych neblbnul a odešel, nebo že mě ten jeho soudruh zastřelí, to mě vrátilo oběma nohama zpátky na zem.

„Rozchodís, on tebě streljájet. Já uže éto smatrél,“ hovořil ten Mongolík stejně ubohou ruštinou jako já a přesvědčil mě natolik, že jsem pracně vycouval z davu obklopujícího obrňák, abych odešel a nenechal se zastřelit. Cestou do intru jsem zlobně plival a v duchu nadával Rusákům. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby mě ten bolševik zastřelil. Na intru jsem si na patře stoupl k zábradlí a zamyšleně jsem plival úzkou štěrbinou mezi jeho dřevěnými madly dolů do suterénu. Slina za slinou padala dolů, ale vždy tak nějak brkla o madlo a rozstříkla se, aniž dopadla na místo určení. Mirek a ještě několik kluků, přijali mé plivání jako dobrou sportovně dovednostní zábavu, kterou jsme později čas od času opakovali.

Někdy po chmelích, na začátku školního roku jsem hned v úvodu našeho plivacího zápolení zabodoval. Dobře vypuštěná slina nikde ani nezavadila a rozplácla se na suterénní podlaze. Vítězně jsem zajásal. Kluci ale tvrdili, že to byla náhoda. A tak mi nezbylo, než pokus zopakovat. Nějakou tu rýmu jsem měl a když jsem se zasoustředil a pořádně zabral, podařilo se mi z útrobních trubic vydolovat onoho takzvaného „paťáka“. Tedy dobře zakalenou jantarovou slinu s velmi dobrou gramáží. Přiložil jsem ústa až k zábradlí a opatrně jsem svou střelu vypustil. Prakticky ve stejném okamžiku se dole v přízemí objevila v průhledu zábradlí hlava soudruha vychovatele, zvaného Alí. To už se ale nedalo nic dělat. Kalibrovka dopadla a aniž se nějak rozstříkla, svezla se zvědavému Alímu po pleši a jen lehce zvolněným pádem pokračovala dál do suterénu. Zkolaboval jsem. Dostal jsem strašlivý záchvat smíchu, který mi nedovolil opustit chodbu a ukrýt se do anonymního bezpečí. Jen jsem stačil říct klukům ať utečou, že jsem plivl Alímu na hlavu. Seděl jsem na schodech a otřásal se smíchy ještě ve chvíli, kdy Alí vysupěl do našeho patra. Podíval se na mě a řekl velice stručně a důrazně: „Tím jsme spolu skončili!“

A opravdu, tahle nešťastná slinečka, byla po všech mých předchozích malérech tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár vychovatele Alího. Nepomohlo ani vysvětlování, že jsem plival ze vzteku na okupanty. Z intru mě vyhodili a po zbytek mých studií jsem do Rakovníka dojížděl.