• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Do prvních tanečních

První taneční, to je velká událost v životě lidském. Je to událost po narození a před svatbou, pohřbem či maturitou asi ta nejdůležitější. Z vykuleného, nezpůsobného človíčka puberťáka se v období prvních tanečních stává člověk slušný a prý také normální a společenský. (Jak kdy a jak z koho, že ano.) Taneční ovšem patří k vrcholným okamžikům zejména v životech našich matek. Je to vlastně taková prémie nebo odměna za ono, v mém případě šestnáctileté utrpení, které si matka musela prožít. Tedy prémie, alespoň z pohledu finančního, nebude to správné slovo, protože ohledně tanečních rodiče finance nezískávají, ale vydávají. A to finanace značné.

Moje tanečnice Blanka mě při první taneční hodině hodně podržela.

Kolik je stálo zápisné do tanečních, kolik stály šaty, košile a boty, to mě, přiznám se, vůbec nezajímalo. Mě nezajímalo vlastně vůbec nic. Já jsem jen tak někde na okraji svých prázdninových dobrodružství vnímal, že v září do nějakých tanečních půjdu. Co mě čeká jsem také věděl jen zčásti, protože jsem do té doby pouze vídal skupinky slušně oblečených chlapců, nedávno ještě mých kamarádů gaunerů, postávajících s cigaretkou před honosnou budovou hotelu Grand. Vypadali v těch tmavých šatech a kravatách tak nějak úplně jinak, divně až blbě, jako by ani nepatřili do kolem vířícího pouličního ruchu. Postávali tu tiší, vykoupaní, učesaní a celí pobledlí onou strašnou skutečností, tím krutým poznáním, že jsou vlastně slušní lidé.

Zásadním problémem, který jsme doma řešili bylo, že v době svých prvních tanečních budu na chmelové brigádě v Rakovníku a budu se pro tuto slavnou chvíli muset z brigády vyreklamovat. Tedy uvolnit se a přijet na sobotu a neděli do Slaného. V té době ještě nebyly volné soboty a svátek práce byl jen v neděli, takže v autobusové dopravě problém nebyl. Moje absence na chmelnici by hospodářství rakovnické zemědělky také nijak neuškodila, spíš naopak. Jenže…

Tragický problém, se kterým tenkrát, v tak nějak trochu demokratičtěji se nadechujícím Československu vůbec nikdo nepočítal, byla srpnová okupace mojí vlasti bratrskými armádami Varšavské smlouvy. Jednadvacátého srpna v rakovnických chmelnicích to začalo a ruskou naftou páchnoucí tanky, obrňáky, rakvičky a jiná vojenská vozítka, to vše už pak u nás zůstalo na moc a moc dlouho a pro mnohé z nás dokonce nadosmrti.

První týdny okupace byly jen zmatek. Nikdo pořádně nic nevěděl, nikam se nechodilo a co bylo nejhorší, alespoň pro mě, nejezdily autobusy, nebo jen moc málo kdy.

Povolení k odjezdu z Rakovníka do Slaného jsem dostal, ale nebylo čím odjet. Kamarád Chuvalo se nabídl, že mně odveze na fichtlu, čili na malém dvojmístném motocyklu, značky Pionýr.

Drobounce poprchávalo, když jsme se po smyku vyváleli na namoklé silnici hned za rakovnickou Pražskou bránou. Pionýr vyhasl a odmítl dále spolupracovat. Chuvalo se omluvil a odstrkal svého dvoumístného pionýra - invalidu někam zpátky k internátu. A já, já jsem se rozhodl, že tu cestu překonám i kdyby hrom na hrom bil. Že prostě na ty první taneční do Slaného klidně dojdu. A šel jsem. Šel jsem v tom vlhkém dopoledni z Rakovníka silnicí přes vesnici Lišany nahoru na Šustno. Tady jsem měl obrovské štěstí, protože mě naložil do trabantu jeden jediný šofér, který za celou dobu projel kolem. Obrovské štěstí mi ale vydrželo jen do Řevničova, kde ten pán svou cestu ukončil a já pokračoval pěšky dál. Podél lesů mezi Řevničovem a Mšecí stály po obou stranách silnice řady tanků a vojenské techniky, mezi stromy na kraji lesa byly roztažené veliké maskovací plachty. Rusové tu sbírali v lesích houby a cpali se nezralým ovocem ze stromů, co stály podél silnice. Já šel a nekoukal jsem napravo ani nalevo. Dělal jsem, že neslyším jak a co na mě pokřikují a tak jsem došel až do Mšece. Tady na mne číhala další zrada. Silnice ze Mšece na Hvězdu byla uzavřená a naskýtaly se mi dvě možnosti. Buď jít dlouhých šest kilometrů bez možnosti někoho stopnout, nebo to vzít objížďkou o deset kilometrů delší, přes Srbeč, Hřešice a Pozdeň s tím, že mi možná někdo zastaví. Zadoufal jsem a vyšlápl na Srbeč. Nikdo mi ale nezastavil. Nikdo tudy totiž vůbec neprojel.

Doma jsem si v první řadě naložil nohy do umyvadla se studenou vodou. Čekaly mě moje první taneční, tak jsem chtěl být fit. V dederonové bílé košili a v krásných (mých opravdu úplně prvních) tmavých šatech jsem vypadal docela dobře. Pivo, přinesené odnaproti z hospody U rybiček mi zpevnilo načesanou patku a máma ji pro jistotu ještě posichrovala lesklým nátěrem z bílku a zlehka připlácla na čelo.

Na moje první taneční nikdy nezapomenu. Učili jsme se být slušní k děvčatům, učili jsme se kdy a kde mají přednost, učili jsme se jak za nimi máme chodit po schodech, abychom jim nekoukali tam, kam bychom jim normálně koukali nejraději a pořád. Učili jsem se kdo koho pozdraví první, kdo první podáva ruku a tak dále a tak dále. V té první taneční hodině jsme jen tak nasucho trénovali pochodový fox. Chodili jsme kolem dokola sálu a vždycky po dvou krocích jsme přišoupli nohu k noze. V tom kvantu tanečníků to vždycky zaznělo, jako kdyby jsme si při velké rýmě popotáhli. Na konci téhle první hodiny jsem byl šťastný, že mě moje tanečnice Blanka drží. Z dlouhého pochoďáku oteklé nohy si v nových, ještě neprošlápnutých botách zakusily své a já, uondaný, ucabrtaný a úplně hotový, jsem už jen zaslzel bolestným dojetím, když mě máma konečně dovedla domů a já se mohl svalit do postele.

A tak mi tahle, pro náš národ hodně tragická okupace úplně a dočista pokazila i moje první taneční.