• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem jich načesal sedm

Nejhorším vynálezem, alespoň co se mé osoby týče, byl podchod, který spojoval novou budovu internátu se starší budovou školy, kde byla vedle učeben také jídelna. Tenhle podchod mi byl čert dlužen, protože když mi soudruh vychovatel Staněk, mezi námi obecně zvaný Ali, zatrhl vycházky, mohl jsem koukat na sluníčko a dýchat čerstvý vzduch pouze z okna mé buňky v internátu. Do školy i ze školy jsem šlapal uzavřenou prostorou bez jakékoliv šance úniku.

A pomáhala mi milá blondýnka Eva Zdvořáčková.

Buňku jsem měl v prvním patře a sdílel jsem ji se spolužáky Mírou Dundou a Honzou Chocem, jinak řečným Chuvalo. Honza měl v buňce svůj jednolůžkový pokojík a my s Mírou dvojlůžák. Komfort buňky rámovala chodbička a malá umývárna s toaletou.

Honza byl muzikant a docela pěkně a pravidelně hrál na violu. Proto taky měl ten samostatný pokoj. Jinou jeho pravidelností byla načasovaná ranní stolice. Měl metabolismus seřízený na dřív než my s Mírou a svou potřebu tudíž vykonával ihned těsně po budíčku. On už si prostě klidně kadil, zatímco my ještě vychutnávali sporé teplíčko internátních prošívaných dek. Jít pak po vyprázdněném Honzovi do koupely, umýt se, vyčistit si zuby a tak dále, to byl docela humus. Jenže Honza tvrdil, že to má takhle naučené a zavedené a že by jindy ani nemohl. Tak jsme to vyzkoušeli…

Jednou, když jsem měl s Mírou budíčkovou službu, tak jsme počkali až celý intr usne a někdy kolem jedné hodiny po půlnoci jsme vlítli k Chuvalovi na pokojíček. Rozsvítili jsme a zvolali „Budíček! Honzo, vstávej!“ Bylo to v zimě, takže noční tmu od té ranní nešlo rozeznat. A chudák Honza tedy okamžitě vyskočil z postele. Bez ohledu na svůj biologický budík vykonal potřebu, provedl ranní hygienu, otevřel okno a vyvětral cimru. Potom podle internátního řádu uklidil lůžkoviny do peřiňáku a vytřel podlahu vlhkým hadrem na koštěti. Nakonec si sbalil učení a s aktovkou v podpaží vyrazil z naší buňky na chodbu. Teprve ve tmě chodby, v tom absolutním tichu chrnícího internátu, ho napadlo kouknout se na hodinky. Bylo půl druhé ráno a my se s Mírou mohli na pokoji uchechtat, protože Chuvalův neomylný metabolismus té noci evidentně selhal. Předčasně vyprázdněný Honza nám to oplatil ráno, když na záchodě tlačil a tlačil a neměl co by vytlačil, zatímco my s Mírou škemrali a přešlapovali přede dveřmi zamčené koupelny.

Jedním z mála předmětů, ve kterém jsem alespoň trochu vynikal, byl tělocvik. Pěknou známku mi pokazila akorát střelba ze vzduchovky na terč. Jsem na pravé oko tupozraký a tento handikap jsem při střelbě řešil tak, že jsem držel flintu v opačném gardu. Tedy ne že bych střílel laufem k sobě, ale místo v levé ruce jsem držel flintu v ruce pravé a koukal jsem si takříkajíc přes hlaveň. Tak se taky stalo, že jsem všech svých pět broků nastřílel do terče vedle mne ležícímu Chuvalovi. Papír mého terče tak zůstal neposkvrněný jak panenská blána nějaké škaredky. Žádal jsem sice, zda by mi nemohli započítat alespoň pět horších střel z těch Chuvalových deseti. Ne, já dostal pětku a nikomu nevadilo, že Chuvalo udělal pěti brokama do terče těch děr deset.

Pro své jinak dobré tělovýchovné výkony jsem byl nominován, abych reprezentoval naši školu ve středoškolských atletických závodech. Skákal jsem výšku i dálku a běhal krátké tratě. Stadion byl asi půl hoďky rychlejší chůze od naší školy. Kuchařky nám reprezentantům udělaly výživnou snídani v podobě na sádle a na cibulce umíchaných vajíček. Snědl jsem hned dvě porce té dobroty a snad i proto jsem na závodech ani nevyskočil moc vysoko, ani neskočil moc daleko a ani jsem nijak zvlášť rychle nezautíkal. A tak zatímco ti lepší soupeřili dál, já už jsem se jen díval. A jak jsem se tak díval zabublalo mi to najednou někde kolem kostrče. Uvědomil jsem si, že ta vajíčka asi opravdu nebyla tím pravým dopingem a začal jsem se ohlížet po nějakém sociálním zařízení. To tu skutečně bylo, ale nedobytně zamčené. A tak jsem se chca nechca opatrně vytratil ze sportovního areálu a snažil se dojít na bezpečný záchod v naší internátní buňce. Kdo to nezažil, nepochopí. Utíkat nešlo. V krátkých intervalech mi střevní křeče dovolily jen tak popoběhnout. Dokázal jsem jakž takž důstojně dojít až k internátu, dokonce až skoro do patra k naší buňce. A tady, jen pár metrů od vytouženého cíle, jsem se docela nedůstojně vajíčkově pokadil. Zčunil jsem si krásnou bleděmodrou teplákovou soupravu a zhnusil se sám sobě. Stalo se mi to na konci prváku, v krásném ranně letním předposraném předpoledni.

Můj druhý školní rok začal – jak jinak – chmelovou brigádou. Nastoupil jsem na ní někdy kolem poloviny srpna a hned brzy poté jsem také vykonal, již dříve popsaný, reparát z matiky. Byl to ovšem srpen roku 1968 a tak se stalo, že brzy k ránu jednadvacátého toho měsíce nás vzbudili a nahnali do klubovny internátu. Tady nám soudruh ředitel Soukup sdělil, že nás napadla okupační vojska našich spojenců. Řekl také, že bychom mohli přestat s česáním chmele, ale to že by si okupanti asi přáli ze všeho nejvíc. To ale my že tedy ne, my že demonstrativně půjdeme a ten chmel dočesáme, kdyby hrom na hrom bil. Jenže Rusáci, když viděli ty spousty lidí v chmelnicích, tak si mysleli, že tam je ten pravý ráj kolaborantů a hned kolem těch chmelnic rozestavili tanky, laufama pěkně dovnitř. Byl jsem nejhorší česač chmele v ročníku. Nikdy jsem si nenačesal ani na obědy. Ten den jsem ale seděl na štokrdleti u štoku a spolu s ostatními poslouchal volání a zprávy pražského rozhlasu. A jen jsem česal a česal. Nad hlavou nám rachotily velké vojenské vrtulníky a zprávy z Prahy byly nepochopitelné a děsivé. Ten den jsme se nebavili, nevtipkovali jsme. Jen jsme poposedávali a zarputile a vyděšeně jsme česali žlutozelený chmel. Ten den a už nikdy více, jsem načesal úplně plných sedm věrtelů. Na ten slunný srpnový den, strávený v obklíčené rakovnické chmelnici, do smrti nezapomenu.