• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Mé černé a bílé chvilky

Rakovnická škola pro mne nebyla vůbec žádnou procházkou růžovým sadem. Spíš nebo ještě přesněji docela určitě tomu bylo úplně opačně. Zatímco u místních gaunerů jsem se stal populárním, protože jsem je po prvním přivítacím výprasku neudal, když je policie předvedla do školy, u profesorského sboru jsem se nijak zvlášť neuvedl. Ještě o chmelové brigádě, když jsem v našem podvečerním volnu zapálil cigára všem kamarádům a oni odešli za roh k restauraci Dělňáku, mně cigárko ne a ne chytit. A jak jsem tak křesal svým benzínovým zapalovačem rakušákem, točil se a chránil jeho mihotavý plamínek před nepřátelským větrem, oslovil mne ne příliš sympatický muž středního věku a zeptal se mě, proč kouřím. Na tuhle blbou otázku inkasoval moji stejně blbou odpověď, jako že už na to mám věk a co je mu vůbec do toho. Položil mi druhou otázku a sice, zda jsem studentem zdejší zemědělské školy. Já přikývl a tím náš dialog skončil, tedy alespoň pro onen pozdně srpnový den. Když jsem v září téhož roku usedl skromně v nejzadnější lavici třídy I.A, vešel ten stejný, ne příliš sympatický muž do naší třídy a oznámil nám, že je naším profesorem třídním. Jmenoval se Josef Spilka, učil chemii a jen mě zahlédl, hned si mě přesadil do první lavice, abych prý mu byl na očích. Musel jsem se mu hlasitě představit, vysypat tašku a vyndat věci z kapes. Pak mi zabavil cigarety i se zapalovačem, s tím, že to do školy nepatří. Dále mi vysvětlil, že studenti SZTŠ Rakovník nesmí mít vlasy přes límec košile, nesmí nosit džíny a košile s rozhalenkou. „To se týká i ostatních,“ řekl vlídně mým spolužákům. „U děvčat nejsou povolené minisukně,“ dodal. Se soudruhem profesorem Spilkou jsme si prostě nepadli do oka a to zejména ke smůle mojí. Já byl navíc v těch krásných pubertálně telecích letech, kdy jsem si myslel, že jsem sežral všechnu moudrost a že vím nejlépe, co smím a co ne. Vrcholem všeho bylo, když jsem na něho musel každé ráno dýchat, jestli ze mě netáhne tabákový dech, což on vždycky táhl. Nebo když mě poslal o vyučování k holiči a půjčil mi na to svých pět korun, které mu pak musel můj taťka na písemnou žádost vrátit. Dlouhodobě to odnesl můj zástřih zvaný Havel. Mé sympatie ke Spilkovi klesly pod bod mrazu a to tím spíš že i jím vyučovaná chemie se stala těžkým prubířským kamenem mých studií.

Mé milé zlámané nohy. Zleva: Eva Koucká, Madlenka Fialová, Maruška Benešová a Líba Zázvorková, s mojí škodolibou maličkostí v pozadí.

A nezůstalo jen u chemie. Záhy se připojily i další předměty, především matematika a fyzika, vyučované Spikovým velkým příznivcem, soudruhem profesorem Vohralíkem. Třikrát mě vyvolal na definici Ohmova zákona a pokaždé jsem dosáhl nejvyššího počtu bodů za mlčení. A když jsem se tenhle pitomý zákon konečně naučil, už nikdy mě z něho nevyzkoušel. Pamatuji si ho do dneška: Napětí mezi dvěma vodiči a proud jimi procházející, jsou veličiny přímo úměrné. Ty tři koule mi Vohralík ale neodpáral a na konci roku se mě důvěrně zeptal, zda bych raději propadl z matematiky nebo z fyziky. Z mého pohledu to bylo úplně jedno, ale když mi to tak kavalírsky nabídl, zvolil jsem matiku. Prázdniny jsem si užíval bez učení, které by mi stejně nebylo nic platné. Když jsem na jejich konci nastoupil k reparátu, dostal jsem otázku, kolik hektolitrů vody se vejde do dvoukubíkové jámy. A protože jsem to odhadl správně, reparát jsem udělal a postoupil jsem do druhého ročníku.

Nebyla to jen teorie, ve které jsem plaval. Brzy se k ní přidružila i praxe. Jak už jsem předeslal, já byl na rozdíl od většiny mých spolužáků vyrostlých na venkově - maloměšťák. Zatímco oni si například při dojení stříkali jeden druhému mléko z kravského vemene kam to šlo, mě z vemena ani neukáplo. Kráva praskala ve hřbetě, jak jsem se snažil, ale nevystříklo z ní nic. Nakonec se vedení nad tím nešťatsným zvířetem slitovalo. Posadili mě před kanceláře k takovému čtyřnohému štokrdleti, co mělo uprostřed nainstalované vemeno gumové. Zhora do něj nalili vodu a já pak musel, celý rudý tou strašnou potupou, dojit do gumové náhražkové vemeno. Všem na očích a i nadále stejně neúspěšně. To je jen malá praktická příhoda na ukázku.

Jedním z nejsvětlejších okamžiků mého rakovnického působení byl čtrnáctidenní lyžařský výcvik na horské chatě. Snad Luční nebo Labské boudě, u Špindlerova Mlýna, už nevím. Když jsme si vyšlápli kopeček od silnice k boudě a zabydleli jsme se, vyvedli nás před chatu a já si poprvé ve svém juniorském životě nasadil lyže. Byly červené, měly umělou skluznici,dvě kovové hrany a pérovací vázání Kandahár. Použil jsem hnedle všechny vosky, které jsem si přivezl a jako jeden z prvních jsem se vydal na svou velkou zkušební jízdu s kopce na opravdických horách. Nikdy dřív jsem na tak vysokém a zasněženém kopci nestál, natož abych z něj klouzal na lyžích, jak jsem činil nyní. Protože jsem uměl jezdit jenom rovně, nabíral jsem takovou rychlost, že jsem nevycházel z úžasu a oslněn sluncem a šlehán prudkým studeným větrem jsem zaslzel. Zaslzel jsem natolik, že jsem až na poslední chvíli zahlédl úvozovou cestu, která se propadala na trase mé šílené jízdy. Zahlédl jsem ji natolik včas, že jsem se v ní nerozsekal, ale tvrdým prdeláčem jsem přerušil sjezd a zastavil těsně nad úvozem. Protože jsem se nevyválel, ale důstojně jsem se ubrzdil zadkem, byl jsem zařazen do první lyžařské skupiny. Dostal jsem se mezi ty, co už jezdit umí. A to byl první z velkých a neomluvitelných omylů mých lyžařských instruktorů.

Během těch čtrnácti dnů jsem zlámal troje lyže, několikrát jsem se utrhl z kotvy na vleku, v mnoha případech jsem (díky bohu) při pohledu ze sjezdovky sundal lyže a sestoupil jsem dolů pěšky. Jen jednou jsem se definitvně rozflákal na Červené sjezdovce. Tak se stalo, že jsem si na rozdíl od některých mých milých spolužaček, které si zlámaly nohy, zhmoždil jen palec na pravé ruce a mohl jsem se s těmi zlámanými nohami vyfotit jako zlý duch našich krkonošských hor.