• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slintavka, kulhavka a můj první výtěr

Rakovnická Bulovna, tedy statek naší Střední zemědělské školy technické, stála, aspoň pokud se pamatuji, někde na vršku nad rakovnickým rybníkem - koupalištěm. Byla spolu s botanickou zahradou a hromadou hektarů zemědělské půdy, asi hlavním a velice důležitým místem pro praktickou výchovu nás, budoucích zemědělců. Byly tu chlévy plné krav, bylo tu stání plemenného býka, byla tu slepičárna a také dlouhé, bíle vyvápněné prasečince. Pro mne jakž takž přijatelná vůně dobytka hovězího se tu mísila s podstatně méně přijatelným pachem živého vepřového a s úplně nepřijatelným smradem zapařených, kvasících slepičinců.

Cigárko se spolužáky Pepou Sochorem (sedící) a Honzou Kvasničkou (vlevo), cestou z Bulovny.

O voňavé koblížky koňské, jste na Bulovně nezakopli, protože za koně zde suplovaly traktory. Koně měli jen dole v jezdeckém oddíle. Byli to koně dva, původně určení ke kočárkům. Ten starší byl důchodce a už měl jít do buřtů, ale dostal ještě šanci. Ten druhý byl jankovitý mladík, který se ukázal jako ke kočáru nevhodný a tak se stal učební pomůckou nás, zemědělských elévů. Do nově zřízeného jezdeckého kroužku se přihlásilo tolik zájemců, že by to ti dva, celkem levně pořízení lichokopytníci, určitě nezvládli a proto bylo zavedeno nutné výběrové řízení. Spočívalo v tom, že se každý zájemce musel projet na koni, uvázaném na špagátě, tak zvaně „na londži“, hezky dokolečka dokola a nesměl s koně spadnout. Exhibice se konala na travnatém plácku, za tehdy úplně novým internátem. Aby to nebylo zase tak jednoduché, použil trenér různé zrychlovací prostředky, aby alespoň sem tam někdo z těch koní sletěl. V mém případě to byl po koni prudce hozený kamínek. A přes to, že jsem se držel uzdy i jeho drsné hřívy jako štěnice, víc nebylo třeba. Sletěl jsem z té nezvyklé pohyblivé výšky hodně nešikovným, volně loženým polopřemetem vzad. Dopadl jsem bezpečně, někde dost daleko za tím poskočivším koňským zadkem. Dopadl jsem bez zranění, ale také bez nároku na členství v jezdeckém kroužku. Tak definitivně a doživotně skončila moje první a poslední aktivita jezdecká.

Podobně jsem dopadal i při cvičných jízdách traktorem, jenže tam mě neshazoval kůň za přispění instruktora. Vyhazoval mě instruktor sám, nejradši před holkama z ekonomky, když vycházely ze školy. A vyhazoval mě tak, že napřed vyhodil moji čepici a až po ní následovala moje maličkost s jeho hodně vulgárním slovním doprovodem. Má pomsta však byla sladká. Jednou, při zajíždění do garáže, jsem místo na brzdu šlápl (omylem) na plyn a projel jsem tou jeho krásnou novou garáží skrz naskrz ven, při čemž jsem z původní, ze tří stran uzavřené místnosti, vytvořil průchozí pasáž. Taky holkám z ekonomky, těm co se mi smály, jsem se pomstil. To když nás s Mirkem Dundou poslali ze školy na jatka pro kravský oči. Měli jsme je v praktické biologii pitvat. Dostali jsme těch očí plnej igelitovej pytlík. Bylo to strašně fantastický. Celej ten pytlík se na nás koukal asi padesátkou kulatejch, vydloubanejch kravskejch očí. Při pohledu na ten bystrozrakej pytlík, holky z ekonomky moc krásně ječely. A ječely ještě víc, když jsme jim hodili pár těch kukadel pod nohy. Ono když se s nima pořádně prásklo, jako s těma bílejma kuličkama, co visí na zimu na křoví pámelníku, tak měly holky sklivec až v kalhotkách. Následky jsme si nesli, já i Míra Dunda, každý sám.

Ale vraťme se na Bulovnu. Vybavuji si příhodu, která se trvale zapsala do mé šedé kůry mozkové. Nějaká kráva nám na statku zamarodila a tak vzniklo podezření na možné dobytčí nemoci kulhavku či slintavku. Byli jsme ten den na statku samí kluci a vedl nás soudruh mistr odborného výcviku, myslím, že se jmenoval Moravec. Svolali nás všechny na dvůr před kanceláře, kde už netrpělivě přešlapovala mladičká zdravotní sestřička. Byla tak hezoučká, že jsme se do ní všichni okamžitě zamilovali. Moje láska ale trvala jen do okamžiku, kdy řekla, že nám přišla udělat výtěr. Abychom tedy ukázněně vytvořili řadu a postupně chodili před ní. První šli naši třídní suveréni. Každý si musel stáhnout kalhoty a trenýrky, pak se ozval sestřiččin dětský hlásek, který zavelel: „Předklonit! Roztáhnout si rukama půlky!“ Tak jsem na vlastní oči uviděl a nakonec i zažil, co je to výtěr. To vám ta roztomilá, něžná a žádoucí sestřička strčí do řiti takovou dlouhou špejli, na konci s vatičkou a zašolíchá tam s ní. Potom ji vytáhne a zastrčí do zkumavčičky s vaším jménem. A je to!

Jenže já jsem se styděl. Strašně jsem se styděl - představit se jí - a pak na ní vystrčit svůj vybledlý zadek. Taky jsem se styděl, protože jsem věděl, že mi pod ním uvidí i na pytlíka a kdo ví na co ještě. Tak jsem couval a pouštěl před sebe další a další kluky, co se tolik nestyděli. Až jsem zbyl na konci fronty úplně sám. Jenom já se soudruhem Moravcem. Soudruh ale přede mně jít nechtěl a řekl, jen ať jdu, on že se rád podívá. A tak došlo na nejhorší. Asi po dvacáté jsem si vyslechl sestřiččinu instruktáž. Předklonil jsem se, zavřel oči a roztáhl své půlměsíce, abych vzápětí, stejně jako moji předchůdci, zlehýnka a trýznivě vyjekl a zaúpěl. Operace se zdařila a já, stejně růžolící ve tvářích obličeje i zadnice, jsem si honem natahoval kalhoty od modráků, bez ohledu na to, že mám trenky ještě u kolen.

A pak jsem se díval já! Koukal jsem na soudruha Moravce, jak se pomalu sune ze svých montérek. Jak si stahuje rudé trenky a předklání se. A jak si prsty, černými od šmíru, roztahuje tu svou sněhobílou prdel. Soudruh byl tak vysoký, že když se předklonil, nemusela se sestřička vůbec nijak ohýbat. Jen se tak trochu povytáhla na špičky a koukala mu rovnou do konečníku. Asi jako když se na výletě díváte za deset korun do takového toho dalekohledu na rozhledně. S potěšením jsem si poslechl Moravcovo tiché zavytí. Pak jsem vypustil z koutku úst zvolna se táhnoucí a pod bradou se mi pohupující lesklou slinu a účastně jsem mu řekl:

„Je to dobrý, že jo, soudruhu! Že když jsme teď všichni tak pěkně vytřený, tak ta slintavka, že už nám nehrozí!“