• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se stal poprvé středoškolákem

Mnozí vrstevníci si určitě pamatují jak nás od osmičky do začátku devítky doma i ve škole bombardovali otázkami: „Čím bys chtěl být?“ nebo „Čím budeš?“ Ono je tomu tak ostatně dodnes. Moje dětské sny o archeologovi a nebo chovateli zvířat v ZOO se rozplynuly v okamžiku, kdy na mém vysvědčení z osmé třídy zasvítily čtyřky z chemie a z ruštiny.

Připojení hydrauliky traktoru k valníku a zavedení býka při připouštění, mi připadalo hodně podobné a pro mne stejně neřešitelné.

Protože mojí asi největší zálibou bylo v té době čtení, rozhodli se naši, že bych mohl být třeba knihkupcem. „To je velmi slušné a vážené povolání,“ říkali, „na maloměstě něco skoro jako doktor nebo lékárník.“ Praha ani Středočeský kraj ale tenkrát do učení nebrali. V rodičích pak vzklíčilo odhodlání, že využijí protekce. V Lounech jsem měl totiž dalšího z mých milých prastrýců Ottu Mužíčka, který tam byl velmi váženým a uznávaným knihkupcem. Byl tak vážený, že když mu po únorovém puči v roce 1948 knihkupectví znárodnili, dovolili mu, aby tam směl prodávat dál. A později, už jako důchodce, vedl v Lounech antikvariát. Strejda Mužíček byl tak vážený, že jen řekl na jejich ředitelství, že bych se u něho učil na knihkupce a oni mě přijali, aniž jsem dělal jakékoliv zkoušky, aniž mě kdokoliv krom prastrýce viděl a dokonce i bez ohledu na mé dvě čtyřky na vysvědčení.

Jenže máma si přece jen představovala synáčka spíš jako středoškoláka, co bude někdy potom viset na maturitním tablu. No a tak zašla za soudružkou Zatloukalovou, mojí učitelkou chemie, mezi žactvem důvěrně zvanou bába nebo babča Zkumavka. Od ní se dozvěděla, že gauner jako já, co má navíc na výzu ty dva čtvráky, má šanci tak leda na nějaký hnojárně aneb bahňárně, čili na střední zemědělské škole.

Máma tedy poslala přihlášku na Střední zemědělskou technickou školu do Rakovníka a táta, který mi vždycky říkal, že když se nebudu dobře učit, že budu utírat kravám zadky, najednou otočil.

„Práce v zemědělství to je minimálně polovina hospodářství doma,“ nechal se často slyšet. Máma zase apelovala na můj vřelý vztah k přírodě, konkrétně ke zvířatům a tak mě dostali. Příští sled neočekávaných událostí pak nasměroval mou další životní dráhu.

Stal se zázrak a já udělal příjímací zkoušky na SZTŠ v Rakovníku. Některá děvčata, která mě doposud přehlížela jako nějakého blbečka, mě začala brát na vědomí. Inu středoškolák je do budoucnosti přece jen jiná a lepší partie než učedník.

V Lounech mi umřel prastrýc Otta a já bych najednou jezdil do Loun k cizím lidem do učení a do školy bych jezdil až bůhvíkam do Turnova nebo do Trutnova, už ani přesně nevím. A tak bylo rozhodnuto. Budu studovat na SZTŠ v Rakovníku obor pěstitel – chovatel a trochu taky mechanizátor a chmelař.

Rakovnická škola mi otevřela náruč a nabídla odestlanou postel v patře své budovy, někdy po polovině srpna 1967. Tehdy jsem nastoupil povinnou brigádu při česání chmele na školních chmelnicích. Už tady se ukázalo, že můj sice velmi kladný vztah k přírodě a ke zvířatům asi nebude to pravé burgundské. Chmelnice mě děsily svoji rozlohou. Musel jsem strhávat vysoké a těžké štoky chmele a pak z nich po jedné, jinak jsem to neuměl, nípat drobné chmelové šišky. Nanípat tímto způsobem koš dvouvěrtelák, bylo prakticky nemožné. Chmel se mi sesychal a slehával a tak jsem byl rád, že jsem se dopracoval alespoň těch dvou věrtelů. To mi ovšem nevyneslo ani na obědy, které jsem byl nucen doplácet. Nejhorší ale bylo, že jsem vždycky zůstal na té strašlivé hektarové chmelnici u svého řádku docela sám a všichni ostatní mi poté co svůj řádek dodělali, pomohli ten můj dosklidit, abych s nimi mohl odjet k jiné, možná ještě větší chmelnici.

Daleko více než chmel mě v té době začal zajímat Rakovník jako město, kde budu žít. Hned kousek od školy, za velkou černou věží, když jste zahnuli dolů do leva, byla velká restaurace Dělnický dům, jinak také Dělňák. Tady jsem vypil a vyzvracel svá první rakovnická piva, tady jsem plnil své teprve se rozvíjející plíce prvními pořádnými doušky nikotinu z cigaret značky Astra, Letka nebo Glóbuska. Tady jsem také poprvé na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel koncert tehdejší naší úplně nejlepší big bítové skupiny Olympic. Ještě v původním složení s Jandou, Kleinem, Chrastinou a Pacákem u bicích. Hráli Dej mi víc své lásky a tenkrát úplně novou Želvu a Dědečkovýho ducha a bylo to prostě BOŽÍ!!!

Vedle několika dalších hospod mě velice zaujala Krušovická restaurace, pomístně zvaná Na hrádku. Pivo tu točil vrchní pan Kopřiva. Tam když jste si sedli a řekli, že chcete jen jedno pivo, tak vás poslal k okýnku, abyste mu nezabírali v lokále místo. I proto jsem se tady naučil vypít i víc než dvě – tři piva najednou a pozvracet se až cestou na internát.

Na rozdíl od většiny mých spolužáků, kteří přišli do školy z vesnic, já byl sice měšták – maloměšťák, ale co se týče zemědělské mechanizace a zemědělství vůbec, jsem byl totální totalitní střevo. Traktor jsem znal jen od alegorického vozu v prvomájovém průvodu, nebo z prázdnin u strejdy a tety na Řepíně. Tam jsem ale musel dávat pozor aby mě nepřejel. Když mi dali do ruky obrovskou asi půlkilovou železnou matku a zeptali se mě kam na strašně obrovském ocelovém a obludném stroji patří, našel jsem na tom kombajnu asi dvě stě osmdesát pět míst, které by se (tedy alespoň podle mně) pro tu matku hodily.

Ale to jsem ještě neměl příležit předvést své městské dovednosti v oborech pěstitel – chovatel. Tedy v rostlinářství a živočišné výrobě. Taky jsem ovšem ještě ani náhodou nemohl tušit, jaké horory a protivenství tu na mně číhají. Ale o tom zase někdy jindy.