• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Měl jsem být „co Čech, to muzikant“

Hudebního podhoubí bylo v naší rodině habaděj. Máma hrála na klavír, táta prý kdysi vypomáhal v loketské kapele na basu a tak nebylo divu, že se oba rodičové cítili povinováni vypěstovat muzikanta jak ze mě, tak později i z brášky Járy.

Hudební trio Dobner, Posselt a Paier.

V naší loketské kuchyni jsme měli pod rádiem gramofón, co se na něm hrály takové ty černé „hliněné“ desky. Měli jsme jich tam docela dost. Na těch větších byla vážná hudba, jako opery a symfonie. Ty mně ani Járu nijak nebavily. Na těch menších jsme měli vedle různých pohádek klasických, také několik namluvených scének s Hurvínkem a Spejblem. Jedna z nich se taky týkala hudby a Spejbl v ní zkoušel Hurvínka z hudebních nástrojů. Vzpomínám na část dialogu, kde Spejbl vykládal: „Tak třeba basu. Znáš přece basu?“ a Hurvínek s opravdovým zaujetím konstatoval: „Ano. Na deset piv.“

Tuhle scénku jsme s Járou uměli nazpaměť a jednou jsme se s ní dokonce pochlubili veřejnou produkcí při táboráku na pionýrském táboře v Bilichově.

Z těch lesklých černých desek jsme ale vnímali i první hudbu lidovou a také tu moderní – taneční. Z lidovek jsme měli rádi tátovu oblíbenou Solanskou polku. Byla o mládenci, který pro hezkou holku zapomněl na výborné solanské hrušky. Jiným rodinným hitem byla Cestářská, kde se zpívalo: „Na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil. A kamení, a kamení, a kamení tam roztloukal, když silnici štěrkoval…“

Moderní hudbou nám byly cizokrajné písně skupiny Kučerovců a také tehdy velmi oblíbené takové polodětské šlágry. Třeba ta jak Šel chlapeček na procházku… kdy on šel s míčem a potkal holčičku s mašlí a pak si to vyměnili. Nebo ta jak Byla jedna holčička v naší ulici a měla ráda chlapečka s bílou čepicí.

Hodně oblíbené byly písničky Rudolfa Cortése, hlavně Po zasmušilé pustině jel starý honec krav nebo Nelly Grey.

Úplnou bombicí byly dvě desky na kterých hrál náš nějaký úplně nejvzdálenější příbuzný Otto Čermák na elektrofonické varhany: „Pa pa pa, pa pa pa pa, padada papa pá“ – to byla myslím Ovčí serenáda a pak taky Nebeské pastorále a Rampouchy.

Pod vlivem této reprodukované hudby jsem se bez reptání podřídil přání maminky a nechal se zapsat do loketské hudební školy. Chtěl jsem se učit na kytaru, ale bylo mi řečeno, že na kytaru se učí až později, teď že mám na vybranou buď housle nebo klavír. Housle mne tehdy ale vůbec nenadchly a hlavně se mi nechtělo tahat s tím podlouhlým černým futrálem. Piáno jsme měli doma, to bych sebou tedy tahat nemusel a tak bylo rozhodnuto.

Loketská jednopatrová hudebka sídlila tehdy jen kousek od mé školy, pod náměstím a nad horní černou věží, hned naproti dvoraně. Dnes je v tom domě moc hezká restaurace.

„Učení – mučení!“ Tohle pořekadlo jsem si velmi prakticky užil právě v hudební škole v Lokti. Učila mě tam taková německá „stará – mladá“ blonďatá Gertruda. Česky pořádně neuměla a jejím oblíbeným vyučovacím prostředkem bylo pravítko. Jak jsem neměl prsty zkroucené do předpisového klubíčka, klepla mě přes klouby. Jak jsem nedržel lokty pěkně nahoře, klepala na ně pravítkem. A jak jsem se u klávesnice nahrbil, šťouchala mě s tím zatraceným prkýnkem do zad. Nebylo divu, že jsem se na její hodiny vůbec, ale vůbec netěšil. Při hodinách jsem se nesoustředil na hraní a jen jsem s panickým strachem čekal, kdy mě zase někam klepne nebo šťouchne. A není také divu, že jí dodnes nemůžu přijít na jméno.

Ve „studiu“ hry na klavír jsem pokračoval i po přestěhování do Slaného. Vydržel jsem to až do šesté třídy, kdy došlo ke katastrofě. Měl jsem hrát na přehrávkách nějakou etudu. Byl jsem dobrý sluchař a tak mi stačilo, když mi zadaný kousek vždycky párkrát přehrála máma a já už jsem to pak taky zahrál. Jenže tentokrát jsem to popletl a naučil jsem se úplně jinou etudu. Když jsem před hudební komisí uhodil do kláves, řekl mi pan učitel, že to ale není ta správná etuda a otočil mi v notách stránku. A to byl konec. Ukázalo se, že hnedle po šesti letech hudebky neumím basové noty. Tak jsem s klavírem rád a definitivně skončil. Dodneska umím oběma rukama jen psí valčíček a všechno ostatní hraju jen jednou rukou.

Svou první kytaru jsem dostal když mi ještě nebylo čtrnáct let. Byla to španělka, vybavená snímačem a kabelem s konektorem. Jmenovala se AXA a stála tenkrát úplné jmění 395,-- Kč i s plátěným futrálem. Stal jsem se samoukem a zpočátku jsem si vystačil s opravdu velice málo akordy. Hra na kytaru mne ale sblížila se dvěma spolužáky. S Jirkou Posseltem a Vláďou Paierem jsme se rozhodli založit si bigbítovou skupinu. Zpočátku jsme zkoušeli u Posseltů, v rodném domě JUDra Friče vedle židovské synagogy. Zkoušeli jsme v přízemní místnosti. Naším prvním hitem bylo Rodné údolí. Já brnkal na svou AXU, zapojenou do tranzistoráku, Jirka měl ozvučeného gibsona a Vláďa byl bubeník. Než si ale sehnal svou první činelku charlestonku a rytmický bubínek, musel si vystačit s hluše znějícími olepenými krabicemi a s hrnci potaženými širokými gumovými čepicemi na kvašení domácích vín. Hráli jsme pak i u nás ve Švermovce na dvoře ve staré pekárně. Hráli jsme Dajánu, Vyznání, Luicii a snili jsme o tom, jak se staneme populární kapelou. Měla se jmenovat Hangmans – tedy Kati.

Big beat se tehdy ve Slaném teprve rodil a jeho první tóny zněly zejména v agitačním středisku v sídlišti Za nádražím, kde zkoušela a hrála skupina Netopýři – Bets, s Ivanem Šimralem, s bubeníkem Mejzlíkem, zpěvákem Cíňákem, s baskytarou Rudly Keprty a co já vím, kdo všechno tam tenkrát hrál. Ale byla to pro nás doba hudebně moc a moc krásná.