• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O škole Na Hájích

Dnes již nedovedu spočítat, kolikrát za život jsem si kopec k hájské škole vyšlápl. Již od časů batolecích sem často směřovaly vycházky s dědou Janem Netušilem, který nikdy nezapomněl podotknout, že do téhle školy chodily už moje máma a teta.

Dominantu loketského hradu mi nahradila hájská škola.

Po čtyřleté epizodě na obecné škole v Lokti nad Ohří jsem do školy Na Hájích začal docházet jako její žák. A protože jsem zde začínal až jako páťák, absolvoval jsem tyto zdravotní procházky jen „pouhých“ pět let. Denně, kromě nedělí a prázdnin, a mimo mnou obzvlášť ceněných období, kdy jsem marodil.

Šlapal jsem ten kopec, tenkrát ještě bez jakýchkoliv problémů, abych tam nahoře nasbíral vědomosti, bez kterých se žádný civilizovaný člověk neobejde.

Šlapal jsem ten kopec a scházel se tu s kamarády – spolužáky i proto, abych se ve škole a v jejím okolí tak říkajíc taky trochu „vyblbnul a vyřádil“.

Šlapal jsem ten kopec, v touze zase uvidět a tiše obdivovat své první, nevinné školní lásky. Vodit se s nimi za ruku, letmo je políbit a dotknout se jich, abych se pak doma zasněně trápil a roztěkán a rozechvěn zapomínal na učení a smolil své první básničky…

Co všechno se tady tenkrát muselo, mohlo a nesmělo, jéje…

Vzpomínám si, to už jsem byl deváťák, že jsem zažil něco co se sice nesmělo, ale stalo se. Ruštinu nám po nějaký čas suploval nový soudruh, jak se v těch dobách dospělým říkalo, učitel Švarc. Do třídy vstoupil s gramofonem pod paží. Na nás, kteří jsme vstali, mávl tou druhou, volnou rukou a svým hlubokým hlasem řekl jediné ruské slovíčko: „Sadítěs!“

Když jsme usedli a zklidnili se, instaloval na plotnu gramofonu desku s názvem Předscény Osvobozeného divadla V+W. Pak ještě vykoukl za dveře, jestli někdo nešmíruje a přístroj spustil. Ze šumu ne příliš kvalitních živých záznamů jsem tehdy poprvé uslyšel hlas Jana Wericha v souznění s hlasem Miroslava Horníčka, hlasy dvou velkých a moudrých klaunů, jejichž projevy a myšlenky mě pak provázely a vlastně doposud provázejí celým zatímním životem.

Třída seděla, ani nedutala, také pan učitel seděl za katedrou a jakoby listoval v nějakých novinách. Byli jsme tenkrát, pravda, ještě příliš mladí, celou řadu z gramofonu šumících moudrostí a myšlenek jsme nechápali, ale nechali jsme se unášet oním kouzlem intonace jejich hlasů a smáli se, spolu se smíchem publika na záznamu zachyceným.

Při předscéně nazvané „Račte si řát?“ vybuchla třída smíchem opravdu upřímným a pan učitel rychle vstal a známým posunkem nařídil ticho. A my ztichli, seděli a dál se zájmem poslouchali to „něco“, co se tenkrát nesmělo…

Coby nedávný absolvent školy Na Hájích jsem se v první polovině roku 1968 rozhodl tento stánek moudrosti znovu navštívit. Nebyl jsem sám, šel se mnou kamarád Míla a účel návštěvy patřil do kategorie našich pubertálních nápadů. Měli jsme ve škole své lásky a chtěli jsme se tak trochu předvádět.

Jen jsme ale vešli, zazvonil začátek hodiny a chodby se vyprázdnily. V rozpacích jsme postávali a okouněli, přemýšlejíc, jak těch pětačtyřicet minut na chodbě přežít. Vše vyřešila soudružka učitelka Tomanová, která se u nás cestou do vyučování zastavila. „Á Dobner a Valdman,“ povídá. „Copak byste rádi, mládenci?“

Na nějaké vykrucování nebyl čas a tak jsem řekl, že jsme se přišli do „naší“ školy jen tak podívat.

„Tak jen pojďte dál,“ řekla ta milá paní učitelka a vtáhla nás do třídy, ve které vedle jiných žáků seděly i ony naše mladistvé lásky. Děti povstaly a já jsem si v tu chvíli připadal velice důležitě.

„To jsou bývalí žáci naší školy a přišli k nám na inspekci,“ řekla usedající třídě na vysvětlenou učitelka. „Uvolněte jim místa v zadní lavici, budou sledovat naší hodinu.“

A bylo to. Seděli jsme v zadní lavici prostřední řady, tvářili se jako vrchní školní inspektoři a pokukovali na vrtící se zátylky a rozčepýřené hlavy naší návštěvou trochu zaskočených žáků.

Nakonec všechno dobře dopadlo, nikdo nedostal pětku a my se na konci hodiny s třídou i s paní učitelkou důstojně rozloučili. Až venku před školou jsem si najednou s lítostí uvědomil, že pro mě vlastně ono krásné, žákovské období definitivně skončilo a že v téhle ještě nedávno „mé“ škole, budu nadále už jen a jen hostem…

V červnu roku 1992 jsme v kruhu bývalých spolužáků, v přísálí slánského Grandu tradičně oslavili tehdy již 25.výročí ukončení našeho základního studia. Čas se nachýlil k půlnoci a já jsem vyzval zhruba padesátku zbývajících absolventů k malé noční vycházce.

Teplou letní nocí jsme se vydali kolem známých slánských soch úplného Bedřicha Smetany a do poprsí zkráceného Antonína Dvořáka a potom tam nahoru, do tolikrát námi všemi prošlápnutého kopce, ke škole Na Hájích. Před školou jsme chviličku v tiché a trochu dojaté úctě postáli a každý z nás pak vystoupil na široké vstupní schodiště, pohladil zavřené, bytelné dveře téhle kdysi také naší školy a pošeptal: „Ahoj, školičko, přišli jsme se na tebe podívat.“

Vraceli jsme se pak topolovkou a dolů z Ráje k restauraci Na Střelnici a po celou cestu jsme vzpomínali a vzpomínali. A všem nám bylo moc hezky…