• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Má první setkání se smrtí

Tak jako nový život vnáší radost do lidského bytí, úmrtí našich blízkých zabolí. A zabolí tím víc, čím bližší nám ti odešlí byli a také podle toho jak a nakolik jsme byli smrt ve svém nejbližším okolí schopni chápat.

Vzpomínám si… Byl jsem nemocný a ležel jsem doma v posteli, s nataženým budíkem „na prášky“ a se svačinou a čajem u hlavy. Táta s mámou byli v práci a Jarouška měli babi s dědou ve Slaném. O polední přestávce se vždycky máma odběhla z úřadu podívat jestli je doma všechno v pořádku a jestli mi nic nechybí. Onoho listopadového dne přiběhla máma uplakaná a když jsem se jí zeptal, proč brečí, řekla mi, že umřel pan prezident. Bylo to v roce 1957 a mně, nedávno pětiletému, to bylo úplně fuk, protože jsem Antonína Zápotockého nevnímal ještě ani na poštovních známkách.

Brzy na to se však kmotra zubatá rozmáchla svou kosou docela hodně blízko našeho loketského žití. Hned dvakrát a pro mnohé velmi bolestně.

Katafalk s pozůstatky tety Anny v domě smutku.

Mým prvním opravdovým nebožtíčkem byl ani ne dvouletý Honzíček Vozábalů z loketské pošty. Vozábalovi bydleli na stejném patře jako teta a strejda Bendáků s Járou. Malej Honzíček se tenkrát nějakým nedopatřením dostal k lahvičce benzínu, v nevědomosti jí vypil a umřel. Pohřebního obřadu v karlovarském krematoriu jsem se tenkrát spolu s „bratránkem“ Járou, mámou a tetou Bendáků účastnil i já. Honzíček, vystavený v bílé rakvičce, vypadal jako když úplně normálně spí. Jenomže nespal, protože byl umřelej. Když potom smutná hudba začala hrát písničku Princi můj maličký spi, tak máma s tetou a všecky ty ostatní ženský kolem, co jich tam bylo začaly brečet. A brečely až se jim scvrkávaly obličeje a červenaly nosy. Koukli jsme se s Járou po sobě. Všichni ti brečící dospělí nám přišli dočista k smíchu. Nejprve vyprskl Jára a „nakazil mě“. A protože se to do krematoria nepatřilo, ale byli jsme ještě malí a neměli jsme tudíž rozum, tak nás jen vyvedli z obřadní síně a dokonce jsme po pohřbu ani nebyli potrestáni.

Brzy nato švihla smrt kosou přímo v našem domě v Zahradní ulici a nechala umřít taky ještě hodně maličkou a ani ne dvouletou dcerušku manželů Beluczových z přízemí. Beluczovi měli dva kluky, Vojtu a Tibora, který byl můj vrstevník. Maličká Evička byla mazlíček celé rodiny a měli jsme jí rádi i my ostatní. Při jejím pohřbu jsme nejeli do Karlových Varů, ale šli jsme pěšky dlouhou, kroutící se cestou nahoru do kopce k loketskému hřbitovu. Lidí šla s námi spousta, protože pohřeb na malém městě byl tenkrát společenskou událostí. Při obřadu jsme s Járou a jinými dětmi zůstali před hřbitovem. Byli jsme ucabrtaní a bylo nám chladno a tak jsme se chovali ukázněně a neblbli jsme. Evičku Beluczovou jsem měl moc rád. Měla tmavé vlásky spletené do copánků a velká roztomilá kukadla. Tenkrát jsem ale stále ještě nechápal, že až rakvičku v hrobě zakryje tmavá zem, že už Evičku nikdy neuvidím. Máma s tetou nám potom řekly, že má andělíček Honzíček v nebíčku k sobě dalšího andělíčka - Evičku.

Když už jsem chodil do první nebo druhé třídy, udála se v jinak klidném Lokti tragická událost. Nějaký mladý pokrývač nebo klempíř opravoval střechu na kulaté věži loketského hradu. Z čista jasna však zabouřilo a uhodilo do věže. Ten mladý řemeslník nebyl ani přivázaný a jak do té věže prásklo, tak sletěl ze střechy a spadl dolů pod hrad do skal a odtud až do řeky Ohře. Ta bouřka, ten blesk a hrom, to byla v té roční době úplná zvláštnost. Stalo se to totiž na jaře a rakev s nebohým řemeslníkem, veřejnosti vystavená na katafalku u horní kašny na loketském náměstí, byla plná bílých a voňavých konvalinek.

Když jsme se v létě roku 1962 stěhovali z Lokte do Slaného, nikoho z nás by ani náhodou nenapadlo, jak brzo a s jakým smutkem se sem budeme vracet. Tento náš vlastně úplně první návrat do bývalého bydliště, patřil opravdu k těm nejsmutnějším. Dáma s kosou tentokrát sklízela na poli našeho rodu.

Černě orámované smuteční oznámení o úmrtí tety Anny Husákové předstihl stručný telegram. Po uplakaných, slzavých telefonátech se pak větší část naší rodiny, včetně mé ještě ani ne jedenáctileté maličkosti, vypravila zpět do místa mého radostného dětství.

Bylo smutné a zšeřelé únorové středeční odpoledne, když jsme dorazili k domu smutku. Do dveří, kam jsem ještě donedávna zacházel tak často a rád, jsem najednou vstupoval plný podivného strachu. Strachu ze smrti, kterou jsem nyní už začínal vnímat. Strachu z bolesti nejbližších pozůstalých, milého strýce Karla a jeho dcer Olgy a Hanky. Strachu z něčeho neznámého, co mě tam uvnitř teprve čekalo.

Vzduch v tom zatemnělém domě byl plný podivně našedlých pachů ze spálených knotů a vosků, snoubících se s těžkými vůněmi chvojí, jehličí a květů smutečních kytic. Všude kolem pláč, vzlykot, slova soustrasti a marného utěšování. Ve velkém pokoji, jindy prosvětleném sluncem z náměstí nebo světly bohatého lustru, se šerem zatemnění probleskovaly plamínky vysokých svící. Svící, stojících kolem černého katafalku, na kterém v otevřené rakvi ležela naše nebohá teta Anča. Pomalu, plný toho podivného strachu, jsem přistoupil blíž, jen abych se podíval…

„Rozluč se s tetou,“ ozvalo se za mnou. Někdo ze známých mě vzal za ruku a položil ji na odhalené a sepjaté tetiny paže. Poprvé v životě jsem se dotkl chladné, ve světlech svící zažloutlé a trochu jakoby upocené mrtvé ruky. Strašně moc jsem chtěl ucuknout, ale nešlo to. Pohladil jsem tu ruku a se svými asi vůbec prvními slzami žalu v očích, jsem utekl z toho velkého smutného pokoje i z tmavého domu bolesti a smutku. Utekl jsem, abych se venku, na ulici, mohl nadýchnout sychravého únorového vzduchu.

Anna Husáková zemřela 24.února 1963 v necelých 51 letech svého života…