• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Husákovi a jedna hodně nepovedená návštěva

Vedle loketských rodin Bendáků, Neuberků, Vaculovičů, Beluczů a jiných, se kterými jsme nebyli v přízni, ale byli to pouze takzvaní známí, jsem měl od úplného malička v Lokti opravdového strejdu a tetu – Karla a Annu Husákovy.

Strýc Karel byl vlastně můj prastrýc, protože to byl bratr mámy mé mámy, tedy babičky Zdeničky. U svého jména měl zajímavou zkratku JUC a to znamenalo, že vystudoval práva, ale ještě nebyl doktorem práv. On byl v Lokti okresním notářem a doktora práv si dodělal až někdy později.

Karel a Anna Husákovi na dvorečku ve Wilsonce.

Strejda Karel s tetou Ančou se do Lokte odstěhovali už dřív. Strejda byl advokátním koncipientem u JUDr.Sternwalda ve Slaném a po převratu v roce 1945 mu bylo nabídnuto místo notáře buď v Lokti nad Ohří nebo v Kaplici. Strýc Karel se tehdy podle zaručených zdrojů přišel zeptat svého švagra, mého dědy Netušila, co on si myslí, kam by měl nastoupit. No a děda, jinak velice slušný člověk, mu tehdy řekl, že jsou to obě stejný prdele, kde jsou samí Němci, ale že si myslí, že by měl jít raději do Lokte. Tak se Husákovi odstěhovali do Lokte, kde strýc nastoupil místo okresního notáře po zemřelém JUDr.Khorbovi

Slečna Věra Netušilová, moje budoucí máma, k nim jezdila na návštěvy a v roce 1948, když musela odejít z práce na slánském okrese, odstěhovala se do Lokte a pracovala jako tam úřednice v nedaleké porcelánce v Loučkách. V Lokti poznala našeho tátu a tak jsem své bytí na tomhle světě začal vlastně taky tak trochu kvůli strejdovi a tetě Husáků.

Karel a Anča Husákovi měli dvě dcery, Olgu a Hanku. Hanku jsem měl moc rád. Byla jen o málo starší než já a když naši potřebovali, chodila mě po večerech hlídat. Olgu jsem tolik rád neměl, protože byla víc starší než já a taky přísnější.

Husákovi bydleli ve velkém nárožním domě na loketském náměstí, naproti dolní kašně. Hlavní vchod měl tenhle dvoupatrový dům z boční uličky, která se pro svůj rozměr jmenovala Krátká. A protože Husákovic dům byl v téhle ulici první, měl na adrese napsáno Krátká čp.1. Když jsem vyrostl z plenek a začal jsem vnímat okolní svět, u Husáků se mi vždycky moc líbilo. Všechno tam bylo strašně velké, i když to možná bylo také tím, že jsem byl ještě opravdu maličký. Hlavním vchodem se prošlo kolem sklepa do chladné chodby, kde stála u stěny prostorná dřevěná lavice. Dříve na ní asi sedávali klienti loketských notářů, ale později, když byl okres zrušen a notářovalo se v Sokolově, zůstala tahle masivní lavice v přízemní chodbě sama a až na vyjímečná posezení také zadků prostá. Od lavice se vyšlo po schodech k mezaninu s oknem a pak dalším schodištěm k prosklenému katru. Vlevo od dveří visel na koženém pásu větší mosazný zvonek, kterým se zvonilo. V bytě strejdy a tety Husákových totiž bydlela i tetina máma, babička Kouklová, která byla hodně nahluchlá. Taky teta Anča, snad následkem nemoci a nebo dědičně, čím dál tím hůř slyšela. Takže ten zvonek byl prvním hlučným znamením, že za dveřmi přešlapuje návštěva. Druhým signálním zařízením byl Husákovic pes. Co moje paměť zaznamenává, byl to bílý pudl a jmenoval se Žolík. Ten vždycky, když se zazvonilo vyletěl v kuchyni zpod stolu, kde měl pelech a štěkal a štěkal, dokud některou ze svých nahluchlých paniček na zvonění neupozornil. V okamžiku, kdy bylo návštěvě otevřeno, byl Žolík, už zase zalezlý pod stolem, odkud jen opatrně zvědavě vykukoval. Husákovi měli těch psů více, ale živého si pamatuju jen bílého Žolíka. Ty ostatní, už někdy dávno pošlé, jsem znal jen ze zarámovaných fotografií, pověšených v předsíni.

Do domu v Krátké ulici čp.1 jsem chodil rád. Naproti dveřím katru stálo u zdi velké zrcadlo, celičké obložené spoustou jeleních paroží, srnčích parůžků a dalších všelijakých rohů a parohů. V dolní části pod zrcadlem byl širokánský šuplík. Když se nikdo nedíval, vždycky jsem ho povytáhl a šumoval jsem v něm. Byl totiž plný všelijakých dámských serepetiček - kartáčů, hřebenů, hřebínků, spon a mašlí, ale co bylo hlavní, byly v něm také herecké šminky. Strejda i teta byli už ve Slaném známí a proslavení ochotníci a také v Lokti, dokud teta mohla, hráli v místním ochotnickém souboru. Divadelní šminky, ať už tužky, tělky nebo barvičky, mají svou zvláštní, charakteristickou vůni, kterou voněl celý ten obrovský šuplík. Ještě dneska, když se v divadle líčím, připomínají mi vůně divadelních líčidel vůni toho objemného šuplíku v chodbě u Husáků.

Z chodby se šlo do kuchyně, kde u stolu posedávala skoro hluchá babi Kouklová a z kuchyně pak dál do velkého pokoje s knihovnou.

Jednou přijeli do Lokte na Vánoce babi s dědou Netušilů ze Slaného a šlo se na návštěvu k Husákům. V pokoji, v rohu u okna na náměstí stál obrovský vánoční strom. Asi vůbec největší vánoční strom, jaký jsem kdy viděl. Tehdy asi čtyřletý, zvědavý prcek, jsem si zalezl pod ten strom a úplně jsem se tam schoval. Místa tam bylo habaděj, protože strom stál svým podstavcem ještě na masivním dřevěném štokrdleti. K tragédii došlo v okamžiku, kdy jsem si chtěl utrhnout zespodu zavěšené vánoční cukroví. Jak jsem zatáhnul, tak se ten strašně velký strom naklonil ve směru mého táhnutí a s obrovským hlukem tříštěných ozdob a trhaných záclon se svalil téměř přes celý ten velký Husákovic pokoj.

Když se kácí les, odletují třísky, říká staré české přísloví. Tady nelítaly třísky, ale pohlavky. Byl jsem systematicky otloukán tátou i dědou. Trestali mne rukou nerozdílnou a děda mi navíc činil strašnou spoustu výčitek stran společenského chování a vychování.

Ten poražený stromeček mě mrzí dodneška. Byla to prostě jedna taková hodně nepovedená návštěva. Alespoň z mé strany tedy určitě.