• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se stal z rodáka Slaňákem

K tomu aby se člověk stal rodákem stačí, aby se v tom kterém místě narodil. A už je to rodák! A rodákem zůstane i když se hned potom přestěhuje třeba někam do tramtárie a v rodném místě se už do smrti neukáže. Čím se rodák stane osobností význačnější, tím víc si ho rodné místo váží, a to prosím tedy zejména, když se co nejdřív odstěhuje. Rodáci, kteří v rodném místě zůstanou až do smrti, se opravdu uznávanými osobnostmi stanou většinou až „in memoriam“- tedy po smrti. Protože za života jim celá řada spoluobčanů nemohla přijít na jméno. Inu jak se říká: „O mrtvých jen dobře!“ To potom hnedle kde kdo zapomene, kolikrát té slavné osobnosti předsmrtně – do očí, po straně nebo jen v duchu - vynadal do volů, blbců a hovad (zůstaňme slušní). A teprve když ta významná osoba poklidně a instantně šustí v urně, řekneme si: „To tedy byla skaramentsky zasloužilá osobnost! To byl panečku charakter! Ten udělal něco s velkým Ň!“ a máme význačnou osobnost – čili zasloužilého rodáka.

Páťáci z Hájů - Jirka Danda a Libor Dobner.

Slánským rodákem jsem se stal na konci srpna roku 1952. Ne, že bych se o to nějak zvlášť zasloužil. To jen maminka v porodnici zatnula zuby, zhluboka se nadejchla, trochu víc zatlačila a byl jsem slánský rodák na světě! Moc nechybělo a stal jsem se také jen pouze narozeným rodákem. Takovým, kterého hned poté co přišel na svět rodiče zabalili do povijanu, převázali mašlí, utáhli do vánočky a odvezli jinam. Jinam bylo v mém případě do Lokte nad Ohří, kde jsem pak zůstal celou první a nejmladší dekádu svého života.

Důvodů, proč jsme se v roce 1962 stěhovali do Slaného bylo hned několik. Náš ještě ani ne šestiletý Jára byl chabrus na průdušky a bylo nám lékařsky doporučeno, abychom vlhké loketské podnebí nahradili nějakým sušším. A Slaný, jak je obecně známo, má podnebí po Sahaře hnedle nejsušší. Hodně podstatným důvodem bylo také tátovo zaměstnání v elektrárně. Byla to elektrárna vodní, kde tekla voda přes česlice někam pod podlahu elektrárenské budovy. Tam byly dvě velké turbíny, kterými voda otáčela a tak se vyráběl elektrický proud. Jak ho ty turbíny dokázaly vyrobit, to jsem nepochopil do dneška. Jenže pak se v blízkém sousedství rozjely tepelné elektrárny Tisová a Vřesová, vodním elektrárničkám bylo odzvoněno a táta by byl na dlažbě.

Shodou okolností byly ve stejné době ve Slaném postaveny první domy nové zástavby za samoobsluhou později známou pod jménem U Pánka. Tady měli o byt zažádáno naši nejbližší příbuzní, strejda a teta Linkeovi s malým Jiříčkem. No a tak se pro nás uvolnil jejich dosavadní byt v patře domu čp.598 v ulici Švermovce, u dědy a babičky Netušilů. Táta si sehnal místo na Poldovce, máma v Pramenu a my s bráchou Járou jsme nastoupili povinnou školní docházku do školy Na Hájích. Jára jako prvňák, já jako páťák.

Přechod z maličké národní čtyřtřídky v Lokti do velikánské, na kopci stojící devítiletky hájské, byl velkou a zásadní změnou v mém dosavadním životě. Ze třídy, kde jsem měl dvacet spolužáků – kamarádů a kde jsem byl premiantem, jsem byl najednou ve třídě s dětmi šestatřiceti. Neznal jsem tu nikoho a nikdo neznal mně. Ve třídě nás bylo fakticky třicet šest a podle staré fotografie si všechny spolužáky pamatuji dodnes. Holek bylo devatenáct: Čelikovská, Horská, Formánková, Fišerová, Linksfeilerová, Šarochová, Figerová, Jansová, Dryáková, Berkovcová, Jedličková, Bradáčová, Aldorfová, Čechová, Bauerová, Jahodářová, Hortová, Dragounová a Suchánková. Se soudružkou učitelkou Smrčkovou jich bylo dvacet. A kluci: Hanzlík, Duda, Hubáček, Čermák, Husník, Danda, Hoch, Kubínek, Husák, Bernard, Čibera, Fořtík, Hám, Lafant, Suchý a Chotěborský, celkem šestnáct a s mou maličkostí sedmnáct.

Mým prvním spolužáckým kamarádem byl Jirka Danda, vedle kterého jsem seděl v lavici a za kterým jsem byl také v abecedě v třídní knize. Bydlel v Navrátilově ulici ve žlutém čékáďáckém baráku naproti domům zvaným „miliónové“. Měl docela hezkou sbírku továrních odznaků a jeho tatínek byl vysoký úředník v ČKD a taky velký funkcionář slánské Tělocvičné jednoty ČKD. K Jirkovi za barák jsem si také chodil zahrát vybíjenou nebo kopat na branky s dětmi rodin Tomenendálových, Ledvinových, Nováků, Roubkovic a Motelevičů, co bydleli v domech okolo. Tak jsem poznával i jiné části města, než ty historické, známé z vycházek s dědou. S Jirkou Dandou jsme taky zkoušeli chytat a preparovat motýly a jednou jsem s ním byl na pěkné vycházce za hřbitovy a odtud nahoru polní cestou do Dolína k jeho babičce. Ta nám každému namazala velký krajíc chleba s máslem a se švestkovými povidly, které krájela z velkého kameňáku, uloženého ve studeném sklepě. Tak dobrá povidla, ve kterých sem tam chrouplo švestkové jádro, jsem pak už nikdy v životě nejedl.

Kromě Jirky Dandy, Borka Bernarda a Rudy Hocha, mě klukovská část naší třídy 5A zpočátku nijak moc nebrala a sem tam jsem musel vytrpět i nějaký ten šťouchnec nebo náznak rvačky. Já jsem se nikdy nepral. Byl jsem spíš poseroutka, a tak jsem z těch náznaků vycházel víceméně v pořádku. A když mě mezi sebou nechtěli kluci, začal jsem kamarádit s holkama. Moje největší kamarádky byly Dáša Figerová a Květa Jansová. Ty k nám chodily na návštěvy, když jsem třeba marodil a potřeboval jsem donést úkoly, ale i jindy. Dáša byla nejtlustější ze třídy, ale byla fajn a ráda a hodně nahlas se smála. Květa byla spíš tišší, ulíznutá blondýnka a chodila k nám s mladší sestrou Jarkou. Mojí čtenářskou kamarádkou byla Lída Aldorfová. Bydlela taky jako Dáša a Květa ve žlutých bytovkách mezi ulicí Brožovského a Pastýřskou a půjčovala si ode mě máminy dívčí románky. A moje úplně první slánská holka, na kterou jsem si tenkrát jen platonicky myslel, a nebyl jsem sám, byla tmavovlasá Zdenička Dryákovic.

A tak se stalo, že když jsem ve Slaném začal mít kamarády, kamarádky a dokonce i náznak první lásky, tak už jsem nebyl jenom rodákem, ale začal jsem být i doopravdickým Slaňákem.