• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem byl Strabó a Žižka

Poté, co jsem víceméně ve zdraví přežil první čtyři roky svého pozemského života, byl jsem z rozhodnutí rodičovského výboru a přísedící babičky Marie, zvané „mirošovská“, přihlášen do loketské mateřské školky. Pro rodiče a babičku to znamenalo velikou úlevu. Jak v práci, tak ve starostech o mne a o mé skutky, které se tím pádem přesunuly na paní učitelky ve školce. Nijak jsem neprotestoval, ba naopak, jak se ukázalo, byl jsem dítě pro kolektiv přímo stvořené. Hrál jsem si s klukama i s holkama. Všechny ty děti jsem měl rád a ony mě taky, tedy pokud se dobře pamatuju. S klukama jsem nakládal dřevěná auta kostkami, pískem a kamením a pásl a lovil jsem s nimi plyšovou a gumovou zvěř. Hrál jsem si i s holkama a s jejich panenkama, které jsme oblékali a vozili v kočárcích po školkovské zahradě. S holkama jsme si taky hráli na tatínka a maminku.

Čtyřletý Libor Dobner Strabó o Vánocích s babi „mirošovskou“

Někdy v té době jsem objevil velice zajímavou skutečnost. Zatímco já a ostatní kluci jsme měli v trenýrkách pytlík s čudlíkem, holky neměly v kalhotkách nic. Tohle zjištění bylo sice překvapující, ale zase až tak velkou důležitost jsem mu tenkrát nepřikládal.

A přesto to byla zřejmě právě ona, tedy děvčata, která se podepsala na mých dalších, zejména zdravotních osudech.

Krátce po příchodu do školky jsem totiž začal, jak se říká, „šilhat po holkách“. Jenže ono nezůstalo jen při těch holkách a já začal šilhat po všem. To bylo tak. Zatímco levým okem jsem se koukal kam se mi zachtělo, tím pravým jsem si skoro soustavně čučel na nos. Byl jsem hnedle jako ten slavný francouzský herec Fernandel, co ho měla máma na titulní straně časopisu Kinorevue. On měl na nose motýla a koukal se si na něj oběma očima najednou! Fakticky, šilhal na něj najednou! To já bych tedy tenkrát asi nedokázal. Já bych se na něj mohl koukat jen tím očíčkem pravým.

Kdybych se narodil někdy dřív, třeba už v době před Kristem, ve starým Římě, tak by si z mé šilhavosti asi nikdo nic nedělal. Ve starým Římě bych se pak akorát jmenoval Liborius Dobnerius Strabó, jako ten slavnej šilhavej vojevůdce. Ten se jmenoval Gnaeus Pompejus Strabó a byl to tatínek toho Pompeja, co se kamarádil s Cesarem a nakonec mu Egypťani usekli hlavu.

Byl bych Liborius Dobnerius Strabó, což znamená Libor Dobner Šilhoun nebo Šilhavec a nikdo by se tomu nedivil. A třeba bych taky dokázal něco velkýho a důležitýho. Jenom bych nechtěl skončit jako tenhle Strabó. On totiž dostal jednou tak strašnej průjem, že si ve vojenským ležení vychlístal zadnicí i mozek z hlavy a dočista na to umřel.

Já jsem se ovšem narodil v socialistickém Československu a to byla země s vyspělým zdravotnictvím. Takže žádnej Strabó. S tátou a mámou jsme navštívili celou řadu lékařských kapacit, počínaje těmi nejmenšími, v kočujícím dětském středisku v Lokti, přes hnedle odborníky v Sokolově a odborníky v Karlových Varech. Všichni mě prohlédli a konstatovali, že se jedná o strabismus, čili že šilhám. No, to tedy objevili Ameriku! Ale byli i tací, kteří řekli, že by se s tím mělo něco dělat. A nakonec byli i tací, kteří řekli, že se s tím něco dělat dá.

Díky slánským známostem s panem doktorem Rubešem, který byl v té době odborník krční, nosní a ušní v Praze, získali moji rodičové kontakt a doporučení na pražskou oční kliniku na Karláku, kde jsem také nakonec skončil. Ujala se mě paní doktorka Dinstbírová a udělala se mnou zázrak. Ona mi to šilhavé kukadlo spravila tak, že jsem se zase díval oběma očima rovně.

Dobu mého pobytu na klinice vnímám jen spoře. Bylo nás tam víc, co jsme čekali na operaci. Samí šilhaví mrňouskové, kluci a holčičky. Měli jsme takové ty postýlky s vytahovací stranou se sítí. Ovšem vylézt z takové postýlky pro mě byla hračka a jen maně si pamatuji, že jsem si tam taky po jednom děvčátku šilhnul.

Před operací nás svezli výtahem někam dolů, kde nám dali do prdelek injekci, po které jsme usnuli.

Když jsem se probudil, byla všude kolem tma. Rukama mi nešlo pohnout, protože jsem je měl přivázané, ale podle dechu a šramocení jsem zjistil, že na pokoji jsou i ostatní. Ani oni neviděli a taky byli přivázaní. Tak jsme si aspoň mohli trošku vystrašeně povídat. V den kdy paní doktorka řekla „Budiž světlo!“ nám sundali obvazy z očí a rozvázali nám ruce. Pokoj, ve kterém jsme leželi byl ale důkladně zastíněn, aby do něj sluníčko ani nezasvítilo. Napřed jsme se jeden druhého lekli, ale pak jsme se smáli, protože jsme všichni byli v obličeji zmalovaní strašlivě brčálovou zelenou barvou. Operace se vydařila, což byl tenkrát skutečně úspěch a paní doktorka si prý při tom od našich nevzala ani korunu.

Nějaký čas po operaci jsem musel nosit na zdravém oku černou klapku, přidělanou na brejličkách. Bylo to strašně protivné, protože mi ta klapka překážela v koukání. Nejlépe se k té šeredné klapce postavil náš historik děda Jenda. Řekl mi, ať si z toho nic nedělám, protože teď vypadám jako jinej slavnej vojevůdce. A tak když jsem už nebyl římský Strabó, stal jsem se slavným českým husitským vojevůdcem Janem Žižkou.

Do školy jsem nastoupil už bez klapky, brejličky jsem však ještě po nějaký čas nosit musel.

I dneska si čas od času zašilhám Už ne k nosu, ale opačně. Hlavně když jsem hodně unavený. Tahle drobná šilhavost mi ale nijak nevadí. Jen onehdy na divadle jsem si v roli čerta Trepifajksla – Matesa připsal doušku určenou mé milé Marjánce Plajznerce – Hance Kunertové. Té jsem, když se mi do očí zadívala a řekla jak jsou krásné, musel povědět: - „Krapátko švidrám – do stran!“