• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Oblékali mě jako holčičku

Naproti našemu domu v Zahradní ulici v Lokti byla krásná velká vila, zřejmě zrekvírovaná některému z místních porcelánových magnátů. V době mého dětství tu byla školní družina, kterou jsem po nějaký čas dokonce navštěvoval. Příhoda, kterou nyní vzpomenu se ale odehrála podstatně dříve, v době, kdy jsem ještě nechodil ani do školy, natož do družiny.

Byl takový pošmourný den. Pršelo, jen se lilo, když naproti do družiny přivezli fůru uhlí. Díval jsem se z okna jak prší - což s oblibou dělám dodnes. Navíc jsem onoho deštivého dne neměl jinak co dělat. Jednotvárný obraz se změnil v okamžiku, kdy pršet přestalo. Z domu odnaproti vyběhli správcovic a jali se honem uhlí uklízet. Když byli tak v polovině haldy, vytvořila se jim u nohou veliká černá louže. Aby v ní nemuseli šlapat, položili přes ní pěkně dlouhé a taky pěkně široké prkno.

Bylo to v sobotu dopoledne a nebíčko najednou jakoby se umoudřilo. Jak rychle mizelo uhlí do sklepa družiny, tak stejně rychle ubývalo oblačnosti a vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká krásné a slunečné odpoledne.

V takových slunečných sobotních odpolednách, když měl navíc táta volno, hrozilo nebezpečí rodinné vycházky, stejně jako v neděli.

Mé světlé a bílé vycházkové oblečení doplňovala v mnoha případech také rádiovka barvy slonové kosti.

Byl jsem opravdu malý kluk, protože brášku Járu měla máma v té době ještě v bříšku. Jenže tenkrát jsme nevěděli, že to bude Jára a maminka si myslela na nějakou holčičku. Těšila se, že ji bude oblékat jako panenku a bude jí zaplétat copánky, a tak podobně, jak se to s malejma holkama dělá. Zatím ale své sny realizovala na mně. A já jsem nijak neprotestoval, když mě oblékla do bílých kraťásků, do bílé košilky a do bílých podkolenek. Jen jsem netrpělivě přešlapoval, když mi navrch navlékla bílý svetřík a přešlapovat jsem nepřestal, ani když mi obula bílé páskové sandály a vkusně narazila neodmyslitelnou rádiovku.

„Tak běž a počkej na nás venku,“ postrčila mě maminka, plná pochopení pro moji touhu vypadnout z bytu do toho krásného, byť ještě trochu oroseného odpoledne. „A neumaž se!“ dodala.

A já vypadl. Seskákal jsem schody, vyběhl na ulici a zamířil k přátelsky rozevřeným vratům dvora družiny. Za nimi se černal mastný flek deštěm uplácaného mouru, přes který se táhla pomalu usýchající fošna, položená přes velkou louži. Nakročil jsem na to pohostinně široké prkno a udělal pár prvních nesmělých krůčků k jeho středu. Prkno se prohnulo, ale černé hladiny louže se nedotklo. Až když jsem došel na samý střed, zamlaskalo mi pod nohama, jak prkno jen docela zlehoučka plesklo o tu mastně černou hladinu. Vítězně jsem pohlédl přes ulici k našemu domu. Z okna pokoje se vykláněla maminka a něco na mě volala. Zamával jsem jí a zkusmo jsem si na fošně poskočil. Krásně to pláclo a do sandálů mi nateklo trochu černé břečky. Poskočil jsem znovu a pak ještě potřetí. To už jsem se ale pořádně odpéroval. Prkno hluboce čvachtlo snad až na dno té uhelné louže a pak se i s mýma nožkama opět vymrštilo nad její hladinu. Doprovázely ho dva gejzíry vysoko vystříklé černé vody. Ten vlevo mi pohladil záda a ramínka a ten vpravo se dokonce polaskal s mojí slonovinově bílou rádiovkou. Překvapením jsem až uklouzl a zplna dosedl na už zase mokrou fošnu… Ten den jsme už nikam nešli a já jsem si až do teď zapamatoval, jak se kvůli tomu jak mě máma obléká, naši tenkrát pohádali.

Mé slánské vycházky, ruku v ruce s dědou Janem, byly hlavně dopolední. Děda byl štramák, já byl štramák a tak jsme se procházeli městem a hájema a taky po sadech a za městem. Děda, vždycky když někoho potkal, tak smekl klobouk a řekl: „Dobrý den,“ nebo „Poklona uctivá,“ a já se pak hned zeptal, kdo že to byl. A děda mi pokaždé řekl, že mi do toho nic není a že mám hezky a nahlas pozdravit vždycky, když on pozdraví a ne se pořád takhle blbě a nahlas ptát, kdo to byl. Ale trvalo mi ještě dlouho než jsem se to naučil.

Děda byl člověk zásadový, ale někdy až přemrštěně společensky vychovaný. Pokud jsme přišli k někomu na návštěvu, nevzal si děda nikdy ani kávu, ani čaj, natož třeba nějaký zákusek. Vyjímkou byly pouze návštěvy u jeho dcer. Jako dneska slyším jeho odmítavé: „Ne, děkuji, opravdu děkuji. Děkuji, jsem syt!“

Jenom jednou jsem si v dědově přítomnosti dovolil požádat milou a už hodně starou slečnu Mařenku naproti od Rubešů, která nám nabízela pohoštění. Já měl na rozdíl od dědy už docela hlad a tak jsem řekl, že bych si dal třeba chleba se sádlem. Ten chleba jsem dostal, ale při pohledu na dědu mě hlad i chuť dočista přešly.

Cestou domů mě děda štulcoval, až mi ten chleba upadl sádlem dolů na Švermovu ulici a v uších mi pak ještě dlouho znělo: „Žebroto! Taková ostuda! Copak tohle se dělá! Příště tě sebou nikam nevezmu!“ a podobně.

Docela jiné vycházky byly s babičkou Zdeničkou na slánské hřbitovy. Chodili jsme na náš hrob na hřbitově druhém, ale i na řadu dalších hrobů na hřbitovech ostatních. Na hřbitovech bylo fajn, že jsem tam směl škrtat sirky a zapalovat svíčky nebo petrolejové lampy, co byly v takových skleněných vitrinkách u hrobů. Cestou ze hřbitova jsme pokaždé míjeli menší hrob dole u zdi, který byl místo pískem vysypaný spoustou barevných kamínků a korálků. Dlouho jsem se to udělat neodvážil, ale nakonec jsem si hrstičku těch korálků přece jen z hrobu ukradl a schoval do krabičky od sirek. Babička nic neříkala a já si myslel, že si toho nevšimla. Před spaním mi pak vyprávěla pohádku o holčičce, která našla na cestě u hřbitova zub a odnesla si ho domů. O půlnoci pak za ní přišel nebožtík kostlivec, tloukl na dveře a na okno a volal na ní: „Vrať mi ten zub!“

To byla hrůza! V noci se mi o tom zdálo, až jsem se zpotil. Ráno jsem uháněl na hřbitov, abych korálky honem tomu nebožtíčkovi na hrob vrátil. Babička to se mnou prostě uměla - i bez štulců a bez napomínání.