• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O mých výletech a procházkách, ne vždy vydařených

Výlety byly v době mého ranného dětství něčím vyjímečným. Jízda vlakem do Prahy do Zoologické zahrady nebo na prohlídku nábřeží a Národního divadla, to byl dlouho předem ohlašovaný a napjatě očekávaný svátek. Už sama jízda vlakem byla fantastickým zážitkem. Tehdy se ještě i na slánském nádraží, stejně jako v Kralupech a v Praze proháněl zřízenec s drátěným košíčkem s kelímky piva a limonády, které nabízel do okének vagónů žíznivým cestujícím. Ozývalo se vyvolávání: „Hórké párky! Zmrzlináá!“ a já měl samozřejmě chuť vždycky úplně na všechno. Faktem je, že povětšinou zůstalo jen u té chuti.

Vzácná shoda bratří Libora a Járy Dobnerů při jedné z loketských vycházek.

Nezapomenutelné byly také výlety naším autem, ať už jsme při nich někam dojeli nebo ne. Naše auto, to byl vrchol tvořivosti mého otce. Byla to obrovská směs různých součástek a plechařiny, dovedně poskládaná do veteránů typu Populár nebo později Tudor, umístěná na kolech a opatřená volantem. Ještě nyní, po dlouhých letech musím smeknout před tátovou fantazií a dovedností. Hluboce smekám před vytrvalostí otce a potažmo i před vytrvalostí těch jeho modelů, které nás dovezly například až na Vranovskou přehradu, do Jiráskova Hronova, či do Ratibořic a Babiččina údolí i jinam. Pravdou je, že bylo také hodně cest a výletů, z nichž jsme se vraceli hromadnými dopravními prostředky nebo s nějakým cizím milosrdným řidičem a tátu s jeho veteránem pak přitáhl jiný motorizovaný dobrák na laně. Vnímám i výlety na které jsme nakonec nevyjeli vůbec i když nám přišli na rozloučenou zamávat snad všichni sousedé a známí.

Cesty do přírody blízké mému rodnému Slanému zprostředkovávaly aerovky strýců Linkeových. Tedy prastrejdy Míly, zvaného „strejda strakonický“ a jeho synovce, mého opravdového strejdy Jirky.

Prastrejda Míla „strakonický“ měl dvoumístnou béžovou aerovku, podle zvuku startování lidově zvanou „Prd, prd, cililink“, která byla částečně dřevěná. Vepředu měla dvě místa pro normální lidi, tam seděli prastrejda Míla s pratetou Máňou a vzadu bylo takové vyklápěcí dřevěné sedátko v kufru. Obecně se mu říkalo sedačka pro tchýni. Já měl několikrát tu čest, že jsem se v tom sedátku směl hrdě kodrcat a dodrncat až do višňovky nad rybníkem u vesnice Hřešice. Zde si moji prastrejdové Míla a Alois a strejda Jirka, skoro vlastnoručně vystavěli jedny z prvních chat budoucí rozsáhlé kolonie.

Můj doopravdickej strejda Jirka měl taky aerovku, ale větší. Krásnou blýskavě modrou, čtyřmístnou „padesátku“ nebo snad „devadesátku“, to už si nepamatuji. To byl panečku vůz! Sporťák, kabriolet, kde mi při jízdě poletovala patka vlasů ze strany na stranu, vítr mi roztahoval nosní dírky a moucha, co mi vlítla do pusy, už prostě neměla šanci.

V dobách mého žití v Lokti nad Ohří suploval někdy dopravní obsluhu našeho táty (když musel být v práci) pan Karel Čížek, kterému jsem už nevím proč říkal strejda Pitiťá a nebo strýc Karel Husák, loketský notář. Oba nás vozili v důstojných černých hranatých Pragovkách. Jejich vozy byly na rozdíl od modelů našeho táty skutečné originály a docela spolehlivě nás vždy dovezly do Slaného nebo zpět do Lokte. Vzpomínám si, že to byla vždycky vyčáblá věž tuřanské vodárny, při jejímž spatření se mi na rty vydral jásavý cestovatelský popěvek: „Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme tády!“

Na rozdíl od výletů nebyly procházky vůbec ničím výjimečným, ba naopak. Na procházky se muselo! Konaly s neměnnou pravidelností minimálně jednou týdně a sice v neděli.

Loketské nedělní vycházky bývaly odpolední, celorodinné, povětšinou za spoluúčasti některých dalších známých a jejich ratolestí. Bylo málo věcí, které vás mohly před nedělní vycházkou zachránit. Jen těžká nemoc, průtrž mračen nebo krupobití, mohly být důvodem aby se nešlo.

Na loketské vycházky jsme vycházeli z domova vždy vzorně upravení a čistí. Naším hlavním úkolem pak při vycházkách bylo: Neupadnout! Nevyválet se! Nezamazat se! Nebo si nedej bůh něco natrhnout nebo roztrhnout! Nepamatuji si však, že by se některá z nedělních vycházek uskutečnila podle uvedeného scénáře.

Znáte něco krásnějšího než probrouzdat se kalně blátivou kaluží dešťové vody. Nebo ještě lépe jí proskákat a to tak, aby si užil i zatím ještě čistý bratříček.

Vyhledávali a vychutnávali jsme si podle svého ty nestřežené okamžiky. Ty chvilky a chviličky, kdy za námi neznělo ono rodičovsky káravé: „Koukej kam šlapeš! Kam to zase lezeš! Dej pozor na Jarouška, ať z tý skály nespadne! Nestrkej ho do řeky! Vytáhni ho z těch kopřiv!“ a tak podobně…

Častým spolutrpitelem loketských vycházek byl vedle brášky Jarouška, také můj vrstevník „bratranec“ Jára Bendák. Byli jsme starší a proto jsme samozřejmě vnímali okolní přírodu úplně jinak než náš „malej Jára“, který nám při tom vnímání spíš překážel. Jednou, když jsem ostrou kudlou řezal dlouhý klacek, držený bratránkem v protisměru řezu, svalil se „malej Jára“ do šípků a začal řvát. Já se lekl a jak jsem sebou škubl, fiknul jsem místo do klacku do Járovy ruky. Bratránek byl zkušený pionýrský zdravotník a tak při pohledu na můj nejnovější zářez jen sykl: „Měl bych si to asi počůrat, ale když mě se zrovna nechce!“

Mně se tedy docela chtělo a tak jsem mu krvácející řeznou ránu vydesinfikoval. Pak mi ukázal tmavě zelenou kytku s protáhlými zašpičatělými listy. Tu jsme rozžmoulali, přiložili na počůranou ránu a převázali kapesníkem. Tak jsem si při oné nedělní vycházce nejen zdravotnicky ulevil, ale poznal jsem také svoji úplně první léčivou bylinu – jitrocel kopinatý.