• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Dvoreček ve Wilsonce

Zatímco v Lokti jsem měl k dispozici dosti rozsáhlý výběh kolem našeho velkého domu a dokonce i podél železnice až k řece a k ostrovu s malou elektrárnou, ve Slaném se mi prostor k samostatnému pohybu mimo byt prarodičů zmenšil na nevelký dvůr za jejich domem. Utéci z něj nešlo, protože byl vykopaný v hluboké pískovcové skále a po stranách obezděný vysokými zdmi. Strana domu s dvorem byla obrácená na jih a proto byl od dopoledních hodin dvoreček skoro celý hezky ozářený sluncem – tedy, když svítilo. Horní část dvora, kde byla stará pekárna s kůlnou a dvě jeskyňky vykopané ve skále, byla zastíněná vysokou pískovcovou stěnou a sluníčko sem svítilo jen velmi krátce kolem poledne a trošku i odpoledne. Nahoře na té vysoké zdi nad dvorem byly zahrady a ta přímo nad naším dvorkem patřila mateřské školce v sousedním domě.

Śkolák Libor Dobner s bratříčkem Járou u pumpy na studni ve dvorečku.

Dvoreček byl vybetonovaný a vyspádovaný směrem k domu, kde byl na jedné straně kanálek a na druhé straně žumpa - hnojnice, jak jsme jí říkali. Na straně s kanálkem byla ještě hluboká studna, také celá zabetonovaná v kamenných blocích. Bylo tu i mé nejnešťastnější okno, které tehdy vedlo do bytu babičky a dědečka. To okno jsem nesčíslněkrát rozbil, ať už míčem nebo kamením a jednou dokonce šípem z vlastnoručně vyrobené kuše. Můj husitský šíp, zakončený prázdnou nábojnicí, čili hilznou, proletěl oběma tabulkami a skončil obědvajícímu dědovi v talíři s polévkou. Ten krásně vyvážený šíp mi pak děda přerazil o zadek.

Studnu korunovala hezká litinová pumpa s do kruhu zatočenou železnou rukojetí pumpovadla. Pumpovat jste ale mohli jak jste chtěli, voda netekla. A když si nahoře v rameni a kloubu pumpovadla udělaly hnízdo sýkorky, nesmělo se už pumpovat ani nasucho.

Za studnou na zdi, která náš dvůr oddělovala od dvora pana Pelcmana (dnes rodiny Banertů), bylo přidělané dlouhé, železno - dřevěné klepadlo na koberce. K mým dětským hrám se nijak nehodilo a klepání koberců mě bavilo vždycky jenom chvilku. Daleko víc mě tehdy zajímala díra ve zdi za klepadlem, kde sídlili čmeláci. Rád jsem se díval jak vylétají a zase se vrací. Byli velcí, chlupatě černí s barevnými zadečky. O trochu výš za klepadlem byla cihlová zahrádka, které vévodila vinná réva, pnoucí se po zdi rozdělující dvory. Hrozny byly tmavě modré, voňavé a dobré. Kvetly tu růže, tulipány a šnitlík. Úplně nahoře, na konci zahrádky, až u kůlny ve stínu, byl záhonek s babiččinými konvalinkami. Jejich bílé kalíšky květů, jakoby kapající do temně zelených listů, mi krásně voněly a protože jsem byl zavčas poučen, že jsou jedovaté, nikdy jsem je neochutnal.

Kůlna, to byl spíš takový přístřešek s prkennými stěnami. Děda tam měl sekyru a špalek. Jeho velkou a užitečnou zálibou bylo štípání dříví. Měl tu hromadu nařezaných prken a z těch těžkou sekyrou dovedně uždiboval slaboučké plátky, spíš třísky než polínka, které rovnal v dlouhých řadách na sebe podél zdi. Ty řady byly daleko vyšší než já. Když jsem si jednou o prázdninách chtěl vytáhnout pár těch třísek zespoda, tak na mně celá ta naštípaná stěna spadla. Nestalo se mi nic, ale hrůza z toho jak bude děda vyvádět byla přímo děsná. Naštěstí k nám tenkrát přijeli teta se strejdou Línkovic z Řepína a já je poprosil, aby mě vzali sebou k nim na vesnici. Strejda s tetou byli pro, ale babička a děda měli řeči - že tam budu otravovat, že je budu vyjídat a tak podobně. Já ale prosil a prosil až si nakonec dali říct a prázdniny na Řepíně mi dovolili. Když jsem se po krásném týdnu, prodováděném s bratránky Jardou a Iljou vrátil, bylo dříví v kůlně zase vzorně srovnáno podél zdi. Děda si myslel, že spadlo samo a vůbec ho nenapadlo, že bych to mohl být já, kdo tomu napomohl.

Stará pekárna, stojící proti zahrádce, se skládala ze dvou přízemních místností a půdy. Vepředu byla již nepoužívaná cihlová pec a vedle byla dílna. Ta už také nebyla pekařská. Byla tu spousta všelijakého nářadí, stará kredenc a taky různé latě, prkna a železné dráty a trubky. Děda byl šetřílek. Vytahoval z prken určených k rozštípání hřebíky, schovával si je a čas od času je narovnával kladivem na silném železném tálu. Měl tam těch hřebíků – narovnaných i nenarovnaných - hned několik kýblů.

Na půdičku nad pekárnou, plnou starého, zajímavého pekařského náčiní a různého haraburdí, vedly šikmé dřevěné schůdky. Vystoupalo se po nich před dvířka půdičky na malou dřevěnou terásku. Tuze rád jsem na ní vysedával a jedl chleba s máslem a mrkev, kedlubnu nebo jablíčka od babičky. Kreslil jsem si tam nebo prohlížel a později si i četl své oblíbené knížky.

Vedle chlívků s kurníky pod pekárnou, kde jsme měli s bráchou oblíbené schovávačky, byla provizorně zastřešená hnojnice, zakrytá širokými fošnami. Ta mě v dětství přímo fascinovala a několikrát jsem měl hodně namále, že jsem do ní nežuchnul. Také vedlejší venkovní záchod poskytoval mnohé zajímavosti. Tvořilo jej široké dřevěné prkno s dírou pro zadek uprostřed. Volnou součástí byla dřevěná poklice na tu díru. Když jste se koukli dovnitř, viděli jste, mimo jiné, pravý ráj různobarevného okřídleného hmyzu a jeho larev všech velikostí. Jednou za čas, když se hladina v hnojnici zvedla nad únosnou míru, objednal děda fekální vůz. Já mu říkal hovnocuc. To jsem se pak vždycky zavřel na záchodě a díval se dírou jak jeho obsah a potažmo i obsah hnojnice pozvolna ubývá. I tady se šetřilo. Když v zimě mrzlo, spojil děda dobré s užitečným a šoufkem kydal ty páchnoucí sračky z hnojnice na naši malou zahrádku. Liboval si pak vždycky, jak má dobře pohnojeno. To víte kuchyňskou chemii tenkrát reprezentoval písek, který jsem strouhal z bílého pískovce a v prádelně se používalo mýdlo s jelenem. Dnes už by si asi nikdo obsahem senkrovny zahrádku nepohnojil.

Měl jsem také tříkolové šlapací auto a koloběžku a na dvorečku jsem se naučil jezdit. Jezdil jsem však pořád jen dokolečka doleva. Doprava mi to vůbec nešlo. Vážně, furt a pořád jen a jen doleva. V dobách rašícího socialismu to ale nikomu nevadilo, spíš naopak.