• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem zlobil a vandroval

Mohl bych se chlubit, že jsem byl hodné a poslušné dítě. Chlapec, za kterého se rodiče nemuseli stydět. Skutečností je, že tomu zase tak docela nebylo a šedá kůra mozková mi dodnes uchovala střípky vzpomínek, které tento fakt více méně potvrzují.

V dobách mého ranného mládí bylo hodně málo dnů, kdy jsem nějakou tu výchovnou ťafku neschytal. Táta pro pohlavek daleko nešel a když bylo třeba nelitoval námahy k pořádnému výprasku. Měl ostatně takové přísloví, že „škoda je každé rány, která nepadne“.

Máma se zase uchylovala k různým výhrůžkám. Hrozila mi například polepšovnou, do které mě pošle a nebo mě odsoudila k trestům rázu klečení v koutě, zostřeném vysypaným hrachem nebo podstrčeným struhadlem. Čas od času jsem ovšem nějaký ten pohlavek nebo pár přes zadek dostal i od ní.

Nejhodnější jsem prý býval, když mě máma s tátou drželi za ruce.

Exekucím se nevyhýbala ani babička Marie, zvaná podle svého bydliště „mirošovská“. Byla to upracovaná ale rázná venkovská žena a netrpěla žádné odmlouvání. Vzpomínám si, jak jsem jednou nechtěl jíst čočku a když se nikdo nedíval strčil jsem talíř i s jídlem pod špinavé nádobí do škopku. Večer se na to přišlo a babička s vařečkou v ruce neustoupila, dokud jsem tu vystydlou a po talíři rozmachanou čočku nesnědl. S milou Barunčinou babičkou od Boženy Němcové neměla tedy naše „babi mirošovská“ společného hnedle nic.

Vedle trestů fyzických se moji drazí rodičové a prarodičové uchylovali i k různým nápravným pokusům psychologickým. Maminka se například, když už si se mnou nevěděla rady, oblékla do kabátu a řekla, že když takhle pořád zlobím, tak že prostě odejde pryč a nechá mě samotného. To jsem potom brečel a lezl za ní po kolenou, tahal jí za kabát a sliboval hory doly, jen když ode mne neodejde.

Táta zase jednou, když měl zrovna čas a náladu, sundal ze skříně v předsíni krabici s kostýmem čerta, který si oblékal na Mikuláše. Nasadil si jenom tu strašnou čertovskou hlavu a nakoukl pootevřenými dveřmi do kuchyně, kde jsem dováděl a skákal na otomanu. Zahučel změněným hlasem: „Budeš už sakra hodný?! Ble, ble, ble!“ a mně málem trefil šlak. Skoro jsem vytuhnul a usínal jsem sice hodný, ale se zvýšenou teplotou.

Jiný nezapomenutelný trest jsem si užil při návštěvě u babičky a dědečka ve Slaném. To jsem zase nechtěl večeřet smažený květák a tak mě máma zavřela, potmě!, do bývalého prasečího chlívku. Na dvoře byly takové chlívky tři. Zavřela mě do toho třetího, nejzadnějšího, kam se rok co rok dávala posvícenská husa na dokrmení. Petlici zajistila dřevěným kolíkem a pak všichni poslouchali jak tam řvu, prosím a slibuji, že ten karfiól sním.

Hodně jsem si spoluužíval trestů kolektivních. Čas od času měl někdo z rodičů, či z loketských přátel a známých svátek nebo narozeniny a slavilo se. Nás děti vždycky odstranili do nějakého volného pokoje nebo do předsíně, kde jsme si měli slušně a ukázněně společně hrát. Naše představy o společném hraní se ovšem podstatně lišily od představ rodičovských. A tak, vždycky když naše ječení a hulákání dosáhlo určité stupnice únosnosti, vrazil mezi nás některý z oslavujících dospělých. Nekompromisně a bez ohledu na to zda trestá děti své či cizí nás zviksoval na jednu hromadu a hrdě se pak vrátil ke slavnostní tabuli.

Jeden z trestů, který měl zásadně změnit moji neposlušnou náturu se však rodičům vůbec, ale vůbec nepovedl. Byly mi tehdy, myslím, tak necelé tři roky. Vrátil jsem se z odpoledního dovádění na sousedním rozbahněném kopečku Vančáku opět zřízený „jako prase“. A tak když mě vykoupali a převlékli do čistého prádla, rozhodla se rada starších k originálnímu potrestání. Máma mi sbalila do uzlíku chleba s máslem, táta přidal pár jablíček z komory a oba rodiče mi se slzami v očích sdělili, že když jsem takový zlobivý kluk, že už mě nechtějí a abych šel do světa na vandr. Jako ten hloupý Honza, co si s ním rodiče taky nevěděli rady. Prý abych šel a zkusil někde zaklepat, jestli se najdou dobří lidé, kterým nebudou mé rošťárny vadit a vezmou si mě za svého. Oblékli mi teplejší bundu, nasadili čepici s bambulí a vystrčili mě za dveře.

Tak jsem tedy šel. Dvě patra dolů, pak kolem naší zahrádky a nahoru dlouhým chodníkem s občasnými schody pod hradbami až ke kulaté baště a staré černé věži. Chvílemi jsem se zastavil, abych rodičům zamával. Nejprve do okna kuchyně a pak do širokých oken koupelny, odkud mě sledovali a čekali, kdy začnu brečet a vrátím se. Jenže já šel pořád dál. A už jsem se neohlížel. A když jsem se jim úplně zmenšil, že mě nebylo vidět, vykřikla máma na tátu: „Proboha Jardo! Běž za ním, vždyť on se nám někde ztratí!“

Můj náskok byl ovšem značný a tak přestože táta skákal schody po třech a dlouze stoupající chodník pod hradbami vyběhl na jedno hluboké nadýchnutí, u staré černé věže už mě nezastihl. Problém byl v tom, že měl na vybranou hned čtyři ulice, kterými jsem se mohl vydat. První k porcelánce a dál za jatka k haldám, druhou do kopce serpentinami na Karlovy Vary, třetí dolů k nádraží a čtvrtou, vedoucí na loketské náměstí.

Rodičovská intuice ho poslala na náměstí a měl štěstí. Zahlédl mě v uličce zvané Krátká, kde jsem se zrovna chystal zazvonit na naše hodné příbuzné – strejdu a tetu Husákovi.

Tatínek mě tenkrát vůbec neseřezal. Popadl mě do náruče a já ho vzal kolem krku, protože jsem byl rád, že ho mám a že jsem nedopadl jako ten hloupý Honza. Pak jsme šli ruku v ruce zpátky domů k vyděšené mámě a já cestou snědl z uzlíku jak mámin chleba s máslem, tak i tátova jablíčka z komory.