• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem začal chodit po houbách

„Tos byl ještě na houbách,“ říká se, když se zeptáte na něco, co se stalo v době před vaším narozením. I já jsem podobné odkazy často slýchal. A nikdy jsem se tomu nijak nedivil. K houbám mám totiž vztah více než vřelý. Snad i proto, že mne životem provázejí opravdu od úplného začátku. To bylo tak…

Narodil jsem se ve slánské porodnici koncem srpna roku 1952. Bylo to v neděli, ve tři hodiny odpoledne a svítilo sluníčko – zavzpomíná si vždycky máma. Musela to být velká sláva. Tátovi, který očekával mé narození v práci v loketské elektrárně, poslala slánská babi Netušilová telegram: „Jardo! Máš kluka! Jmenuje se Libor, váží… měří…“ a tak dále. Úplně všechny ty více či méně podstatné novorozenecké údaje, včetně důležitého sdělení, že rodička i já jsme zdrávi a v pořádku. Radostná zpráva pak končila věcnou pobídkou: „Zabal kočárek a pošli ho drahou do Slaného!“

„Bratránek“ Jára, já, teta Bendáků a k nasušení rozkrájená část houbového úlovku

Můj kočárek, to byl krásný bílý, proutěný osmipérák se zakulacenou, rovněž bílou a proutěnou střechou. Měl nepromokavé svrchní krytí a slídové okénko v bílém rámečku, kudy jsem se mohl, tedy až když jsem prohlédl a náhodou zrovna nespal či neřval, koukat na svět. A svět si zase tím okénkem prohlížel moji maličkost. Přitom povzdychával a gratuloval v různých odstínech hlasů ženských i mužských ono tradiční: „To je krásný chlapeček! Celá maminka…! Celý tatínek…!“ podle toho jak kdo na mě viděl. A pak taky: „Pán Bůh vám ho požehnej!“ i když už to bylo v době, kdy nám svítily hvězdy povětšinou pouze rudé.

Můj krásný kočárek tedy přicestoval po železnici na slánské nádraží tři dny po mém příchodu na svět. Byl celý obalený silným papírem a poctivě ovázaný špagátem, aby se mu cestou nic nestalo. Nikdo na něj však nepospíchal. Nebyl potřebný. My, tedy já a maminka, jsme se v té době totiž ještě povalovali v porodnici.

Jenže zatímco jsem sál mateřské mléko a učil se po poplácání na dolní otvor čili prdelku horním otvorem, tedy pusinkou odříhnout, s kočárkem se začaly dít věci. A byly to tak ošklivé věci, že nakonec zazvonil u prahu našeho domu nádražní zřízenec: „Ať si novopečený děda, ale fofrem! pro ten kočárek dojde, že už s ním na nádraží nemůžou vydržet. Strašně smrdí, jako když v něm něco hnije.“

Děda Jenda s babičkou Zdeničkou tedy páchnoucí kočárek přivezli a na dvorku za domem jej vybalili. Můj krásný bílý osmipérák byl plný plesnivých, silně zahnívajících a proutěnými stěnami zvolna protékajících pravých a někdy před týdnem rovněž bílých hřibů. Šťastný tatínek je nasbíral ve snaze udělat radost mým slánským prarodičům a taky proto, aby kočárek nejel drahou do Slaného jen tak naprázdno. No to dá rozum. Zapomněl však o tom telegraficky poreferovat.

Mám za to, že i když se babička hodně snažila kočárek řádně vydesinfikovat, přesto na mne z jeho nejtajnějších škvírek a zákoutí při prvních vyjížďkách ještě slabounce vanula „vůně“ hub. Vsákla se do mého miminkovského podvědomí a předběhla tak ony až později zvolna se rozvíjející částečky mého já, vědecky zvané geny.

Táta byl houbař – hřibař. V Lokti a okolí rostlo tolik hřibů, že se tam hnedle nic jiného nesbíralo. A když už, tak pro barvu křemenáče nebo kozáky a taky oranžové lišky. Do okolních lesů jsme chodili pěšky a na vzdálenější „fleky“ jsme jezdili naším veteránským kabrioletem značky Populár. Zpočátku jsem příliš houbařského talentu nepředváděl. Tu a tam jsem dokonce i rozšlápl nějakou krásnou houbu, ke které mě táta pedagogicky nasměroval. To se pak řešilo vynadáním nebo výchovným pohlavkem. Na ta vzdálenější místa s námi jezdila někdy i babička Marie, tátova máma. Ta ale zůstávala sedět v autě a na prkénku tam nožem plátkovala houby, které jsme z okolí nosili. Krásné slabé plátky pak hned rozkládala na papírem opatřené plechy a rovnala je do objemného kufru automobilu. Po příjezdu domů jsme pak už jen připravené plechy nanosili na půdu a ponechali tam houby sušícímu procesu. Při těchto houbových výpravách jsem se také seznamoval s někdejším sudeťáckým okolím, které připomínaly místní názvy jako zaniklá osada Hanshajlink nebo Gajersbach, čili Supí potok, na kterém měli svého času před válkou a chvíli i po ní hezký letní tábor také slánští Sokolové.

Houby jsem rád i jedl. V bramboračce, na kyselo v octě nebo v houbové omáčce bez masa, ke které babička místo knedlíků pekla tátovy oblíbené nakynuté placky, zvané rozpeky.

Jenže než jsem se stačil v loketských lesích samostatně orientovat, odstěhovali jsme se do Slaného, odkud jsme pak s tátou jezdili na houby do lesů mšeckých a bilichovských. To je však jiná kapitola.

V roce 1964 jsem jel do Lokte k strejdovi a tetě Bendáků na kousek prázdnin. Bylo to v červenci a „bratránek“ Jára mě vzal na houby. Šli jsme na Robič, což je takový kopec za městem. Jára šlapal po pěšině a já lítal kolem v lese a mermo mocí jsem se snažil nějakou tu houbu najít.

„Tady nehledej,“ poučoval mě Jára. „Jestli už rostou, tak jedině nahoře v břízkách.“ Les skončil a my stáli na rozlehlé, zvolna do kopce se prostírající louce. V jejím horním cípu se bělalo pár břízek. A právě k těmhle několika stromečkům Jára zamířil. Loudal jsem se za ním a myslel jsem si, že když v lese nebylo nic, tak v tom hájku bude teprve kulový. Jenže Jára se najednou začal shýbat a lovit v trávě. „Jsou tu!“ výskl na mě přes rameno. „Dělej, pojď sbírat!“ A byli tam! Krásní velcí červenooranžoví křemenáči. Dva a padesát jsme jich nasbírali. Do svlečených košilek, protože jsme si na houby nic nevzali. No a pak jsme s tím úlovkem prošli loketské náměstí. Nejméně třikrát. Abychom se pochlubili a každému pověděli: „Už rostou!“