• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem to prohrával se Sputnikem

Coby děcka, vyrůstající v ranných dobách socializmu jsme neměli zdaleka tolik příležitostí k takzvanému kulturnímu vyžití jako mají děti dnešní. Televize nebyla, o počítači, videu nebo DVD se ještě nevědělo a tak maminčino, babiččino nebo vlastní čtení povětšinou suplovala pouze nedělní pohádka v rozhlase.

Vzpomínám si, jak jsme se vždycky po nedělním obědě posadili kolem stolu a počkali, až se rádio nažhavilo a zasvítilo zeleným magickým okem. Bylo to myslím vždy kolem jedné hodiny odpoledne.

Jára Bendák a první sovětský Sputnik

Jiným kulturním vyžitím byl biograf, který ale v našem malém pohraničním městě promítal jenom občas a pro děti ještě míň občas. Mou první filmovou pohádkou, kterou si z jeho produkce pamatuji, byla Princezna se zlatou hvězdou na čele. Byla tak napínavá, že jsem si při ní utrhl anténu u rádiovky, kterou jsem pak žmoulal tak usilovně, až jsem v ní ještě vyďoubal díru.

Školním svátkem bývalo, když jednou za rok navštívil naši čtyřtřídku nějaký ten kočovný umělec. Seděli jsme v tělocvičně a on nám vyprávěl jen tak zpaměti - „z hlavy“ - nějaké pěkné příběhy, které napsali známí a slavní spisovatelé.

Kulturou, kterou jsme tvořili my sami a bavili tak sebe, rodiče a příbuzné, byly také školní nebo pionýrské besídky a krátká divadelní vystoupení.

Pro některé z nás, takzvané premianty čili jedničkáře, pak Pionýr ve spolupráci s nějakými státními kulturními komisemi pořádal každoročně takzvané STM = Soutěž tvořivosti mládeže. Tady se soutěžně recitovalo, dramaticky přednášelo nebo zpívalo. Vítězové místních kol pak postupovali do soutěží okresních, krajských a končili v soutěži celorepublikové. Podobné soutěže „cvičených opiček“ se jak vím konají dodnes. Účast v Soutěži tvořivosti mládeže byla prestižní záležitostí nejen našich matek, soudružek učitelek a škol, které nás do soutěže vysílaly, ale stala se prestižní záležitostí i pro nás, její malé, zmanipulované účastníky.

Soutěžil jsem v STM několikrát, ale vždy jsem se dostal maximálně do krajského kola. Mým velkým soupeřem byl spolužák - blonďáček Jára Bendák. Naši rodiče se přátelili. On říkal teto a strejdo mým rodičům, já zase jeho rodičům a tak jsme se stali, mimo jiné, i takovými nějakými nepřímými bratranci.

Bylo to někdy ve třetí nebo čtvrté třídě, kdy Jára ohromil městkou a posléze i okresní a krajskou porotu úplnou soudobou bombou. Některý z jeho příbuzných mu totiž ze Sovětského svazu přivezl maketu prvního Sputníka. Byla to takové pozlacená koule s několika dráty na půl elipsovité noze, zasazené do rovněž pozlaceného podstavce. Ale to nebylo všechno. Ten Sputník měl v tom pozlaceném podstavci něco jako budíka na knedlíky, který se dal natáhnout na určitý čas, po kterém začal pípat a vysílal tak signály hodně podobné skutečným signálům opravdového Sputnika.

Járovi k tomuhle technickému zázraku vytvořili text, ve kterém se hovořilo o dovednosti sovětských vědců a konstruktérů, kteří tuto první kosmickou vlaštovku vymysleli, sestrojili a vypustili do nebe. Mimo jiné se tu konstatovalo, že to byla první umělá družice Země, vypuštěná 4.října 1957, která obíhala Zemi a vysílala své signály až do 4.ledna 1958, kdy zanikla. Úplná bombice byla, že Jára měl svůj STMácký text načasovaný dohromady s tou pozlacenou maketou a vždycky když končil slovy „oči všech lidí na světě se obrátily k nebi odkud se ozvalo…“ - tak se nějaká bolšaja mašinka v maketě odbrzdila a Sputnik doopravdy a nahlas zapípal.

Vedle takového představení neměly v té době šanci na vítězství ani verše typu: Můj táta má nové modráky…, nebo Můj táta kladivem buší …a tak podobně. Fakticky, čestně. Šanci neměly ani Wolkerovy topičovy oči.

Já sám jsem v tomto ročníku STM konkuroval Járovi přednesem dost náročného textu pověsti Petrovští na Kokoříně, vybrané z krásné knihy Zlatý věnec. Upřímně přiznávám, že jsem si strašně přál, aby mu ta zatracená, pozlacená mašina selhala. Aby alespoň jednou pípla dřív nebo aby radši nepípla vůbec. Jenže Sputnik byl prostě bezchybný a nepřekonatelný - a já jsem se svými zvířátky skončil za Járou. Z druhého postupového místa jsem pak přednášel také v okresním kole v Sokolově a nakonec i v krajském kole v Karlových Varech.

Tady nám ale došel dech. Jára totiž nevyhrál. Vyhrála nějaká pionýrka jejíž otec byl vysoce postavený krajský soudruh. Soudruh, který navíc seděl v porotě, kde prohlásil, že ten Járův Sputnik jen negativně ovlivňuje porotu a to že není správné.

Smutným umouněným autobusem jsme se smutně vraceli domů. Jára skončil druhý, já třetí. Taky smutná naše soudružka učitelka Koliandrová nám cestou pořád opakovala, že to nevadí, že jsme nepostoupili.

Jára si mačkal na hrudníčku krabici se zneuznaným pozlaceným Sputnikem, koukal z okna autobusu a brečel.

V té chvíli jsem zapomněl na všechna má zbožná přání, aby se mu Sputnik pokazil a aby nepípal.

„Nebreč!“ řekl jsem mu kamarádsky soustrastně. „Vykašli se na ně! Jsou to kurvy!“

„Jo, kurvy!“ popotáhl procítěně Jára. Rozmázl si slzy pěstičkou po tváři a šťastně se na mně usmál.

Řekli jsme tehdy oba to ošklivé slovíčko, o kterém jsme věděli, že ho říkat nesmíme. Řekli jsme ho s opravdu velkou chutí.

A tak jsme si zřejmě vůbec poprvé, byť nevědomky, ale od srdce, zanadávali na komunisty.