• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se stal pionýrem

Vzpomínky na krásné dětství v malém městě Lokti nad Ohří, korunovaném dominantou mohutného hradu a ve tvaru ohnutého lokte obtékaném zvolna plynoucí kalnou řekou, mi zůstávají živé dodnes. Byl to ráj mých klukovských her, studnice prvních poznání. Dokonce i drobné tresty a ústrky – výprasky, klečení na struhadle nebo na hráchu, nucené pečování o mladšího bratra Járu nebo bolestná návštěva místního zubního dentisty – které jsem v té době vytrpěl, jen úsměvně dokreslují rámec mých vzpomínek.

Pionýr Libor Dobner.

Bydleli jsme pod hradbami. V Zahradní ulici čp.29, ve velkém dvoupatrovém dvojdomu s pěknou předzahrádkou, kde měla i naše rodina několik svých záhonů. Po vysídlených sudetských Němcích se zde zabydlely rodiny jak české, tak i národností jiných nebo smíšených. Slováci, Bulhaři, Maďaři, ale zůstaly tu i některé rodiny německé a tak byl Loket takovým malým městem internacionálním. K řece jsem měl jen malý kousek cesty. Skoro naproti našemu domu byl splav a menší elektrárna, sloužící zdejší továrně na porcelán, postaru zvané Epiag. Větší, městská elektrárna, ve které pracoval můj otec, byla zhruba půl kilometru proti proudu řeky výš. Zahradní ulice vedla pod hradbami a starými rozbitými, zavalenými baštami podél řeky mezi těmito elektrárnami. Byla to má první cesta, po které jsem směl chodit sám. Už proto, že jsem tudy nosil jídlo do práce tátovi. V Zahradní ulici jsem získal také své první jazykové poznatky. Od maďarsko – německého souseda z přízemí, Tibora Belucze, jsem se naučil maďarsky eť, kete, három, tedy raz, dva tři, potom apu děre meky, což volal na tátu do okna a taky poděkování – késenem. S touto maďarskou slovní zásobou jsem si, až na drobné výjimky, vystačil dodnes. Od německých dětí, sídlících se svými rodinami na takzvaném Ostrově u dolní elektrárny, jsem pochytil fráze typu: „Du bis oks!“ a „Du bis švajn“ nebo „Du bis ézl“ a taky větu se sexuálním podtextem „Majne líbe, kome fike“. Tehdy jsem její plný význam samozřejmě ještě neznal, ale později, ve věku pubertálním, jsem se s touto prvotní znalostí němčiny před kamarády rád pochlubil.

Drobné vědomosti, získané v pouličním dění mi však vbrzku měla podstatně rozšířit škola. Coby prvňák, jsem za asistence rodičů nastoupil cestu za poznáním v loketské národní škole. Naši si oddechli, když mně usadili do lavice vedle holčičky s ruličkou tmavých vlásků na hlavě. Byla také internacionální a jmenovala se Věra Fuchsová. První, seznamovací posezení v národní škole jsem absolvoval bez problémů.

Zásadní a v té době nijak tolerovanou chybu jsem ale učinil hned den následující. Ten den jsem ač neúmyslně - velmi slušně řečeno - vstoupil do lejna. Přihlásil jsem se totiž, jako jediný ve třídě, do hodiny náboženství. Na totalitní omluvu tohoto skutku mohu říci jen tolik, že jsem opravdu doma rodiči nebyl vychováván nijak přemrštěně nábožensky. Uměl jsem jen jednu jedinou modlitbičku: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od zloby a od zlé moci…“ takhle nějak to asi znělo. Ale v Lokti bylo zle. Místní tam tamy okamžitě informovaly mojí mámu, tehdy myslím dokonce úřednici MNV, a tak ještě než jsem vyšel ten den ze třídy - náboženství se nekonalo. Doma mi pak rodiče opatrně vysvětlili, že bych byl v tom náboženství úplně sám a – to bylo nejhlavnější – že bych se potom nemohl stát jiskřičkou. To prostě nešlo dohromady – jiskřička a náboženství. Abych pravdu řekl, mně to bylo úplně fuk. Já chtěl jen udělat radost tomu hodnému panu děkanovi, Koza se myslím jmenoval, co nám přišel náboženství do třídy nabídnout.

Jiskřičkou jsem se stal, i přes ono strašlivé „fó pa“, zhruba o půl roku později. Jiskřička, jak jsem pochopil, to byl takový zárodek budoucího pionýra. A Pionýr, byl v době mého dětství jediný organizovaný mládežnický útvar. Kdo nebyl jiskřičkou a později pionýrem, to musel být opravdový vyvrhel společnosti. Kdo chtěl být pionýrem, ten se musel dobře učit, slušně chovat, být vždy upravený atd.atd., jak nám ve škole neustále opakovali. Při každém přestupku, nedochvilnosti nebo neznalosti nad námi visela hrozba, že nebudeme přijati do Pionýra. A pravdou je, že i já jsem se velice bál představy, že bych se pionýrem nestal.

Mým vytouženým „nejkrásnějším dnem“ pionýrského slibu byl 3.březen roku 1961. Toho dne jsem si oblékl nažehlenou bílou košili, na kterou mi máma připnula jiskřičkový plamínek, natáhl si tmavě modré kalhoty s puky, zapnul řemen a byl jsem připraven. Slavnostní akt se konal v odpoledních hodinách za účasti široké rodičovské veřejnosti a místního fotografa.

„Já Libor Dobner, slibuji, že se budu chovat a jednat tak, abych se stal vzorným občanem své socialistické vlasti!“ Takhle nějak jsem, myslím, odříkal předepsanou formuli a stal se pionýrem. Hezká starší pionýrka Maruška mi potom předpisově uvázala fungl nový rudý pionýrský šátek. Levý cíp musel být kratší, než ten pravý. Cvakla spoušť fotoaparátu a já si blaženě oddychl, že to mám za sebou.

Má radost vyvrcholila na loketském náměstí. Sluníčko svítilo, jako by právě taky vstoupilo do Pionýra. Svítili jsme ten den oba. Máma mi na oslavu koupila v konzumu u Novotných oblíbený rybí salát. Dvacet deka ho bylo a dva rohlíky. Přešťastně jsem vše zhltal a zapil litrovou lahví bublinkaté minerálky Praga.

Netrvalo však dlouho a má radost se začala vytrácet. Podivný tlak v útrobách mě nutil k odříhnutí. Poddal jsem se tomu tlaku a od srdce jsem si krkl. Nešlo to však jen od srdce… Maně si vzpomínám, jak jsem se pak nakláněl z obrubníku chodníku nad kanál před konzumem a zvracel ten rybí salát, v možná už před tím trochu jeté majonéze. Jak jsem chrlil tu bublinkatou minerálku Praga…

Nejhorší ale bylo, že jsem si při tom ulehčujícím zvracení poblil svůj fungl nový, rudý a předpisově uvázaný pionýrský šátek. Potřísnil jsem oba ty krásné rudé cípy. Jak ten delší vpravo, tak i ten kratší vlevo. Poblil jsem si ho neúmyslně, z neznalosti, protože důstojně zvracet jsem se naučil až o mnoho let později. Jenže to už jsem zase nebyl pionýrem.