Základní škola Zlonice, Komenského 305

Každý rok pořádáme v naší základní škole ve Zlonicích školu v přírodě až v závěru června, těsně před vysvědčením. Známky jsou ve většině případů uzavřené, vysvědčení připravené, učivo probrané a zbývá maximálně trocha docvičování. My učitelky začínáme pochybovat, jestli jsme toho svěřené žáky naučily dostatek, děti jsou roztěkané, rozjívené a sezení v lavicích jim připadá čím dál tím úmornější. Zvlášť, když je ven láká pěkné počasí. Proto nám tato doba přijde jako úplně nejlepší pro organizování, chtělo by se mi říct „odpočinkové“, akce. Ale ten, kdo na škole v přírodě už byl, rozhodně ví, že slovo odpočinkové není na místě. Slovem odpočinková myslím to, že rušíme lavice, domácí úkoly i únavné opravování sešitů, že se vrháme do přírody a že v praxi můžeme ověřovat a procvičovat všechno, co jsme se snažili vtěsnat do malých hlaviček našich žáčků během celého školního roku. Někdy i proti jejich vůli.

Každý rok vymýšlíme tematické zaměření celého pobytu. Jeden rok děti získávaly tovaryšské listy, když se teoreticky i prakticky seznamovaly s různými řemesly. Další rok se měly co ohánět, protože vytvářely propagační materiály cestovních kanceláří, které nabízely cestu kolem světa za šest dní. V jiném školním roce jsme se všichni přenesli do středověku, jindy jsme zase navštívili pravěk. Podotknout bych chtěla, že při všech hrách se v první řadě snažíme o podporování spolupráce dětí. Je jedno, jaký ročník a jakou třídu navštěvují. Vždy pracují ve smíšených skupinkách, a když soutěžíme, tak proto, aby skupina, která vyhraje, získala materiál i pro skupiny ostatní. Aby se mohla podělit o informace, věcné předměty, chybějící obrázky do hry a podobně. Každý večer hodnotíme uplynulý den. Chválíme se, vybíráme toho, koho bychom chtěli vyzdvihnout. Třeba proto, že: „…pro mne měl čas, když mi bylo smutno; pomohl mi uklidit skříňku; měl nejlepší nápad; pomohl mi najít botu…..“ Na chválení se děti těší vždycky nejvíc. Pro některé je však zpočátku neskutečně těžké pochválit sebe sama. Je obtížné uvědomit si svou cenu a zpočátku ne každý umí přijít se svou troškou do mlýna.

Letos byl o školu v přírodě mnohem větší zájem než jiné roky. Přihlásilo se osmdesát dětí. Vzhledem k organizaci dopravy je tento počet přímo ideální, protože se rovná „dvěma plným autobusům“. Vzhledem k organizaci programu nám však malinko vyvstaly vrásky na čele. Jak zorganizovat program pro tolik dětí tak, aby v průběhu týdne nepozbyl na zajímavosti a napětí? Hrát hru se třiceti dětmi nebo s osmdesáti je přeci jenom trošku rozdíl. Hodnocení v kroužku osmdesáti dětí také není to pravé ořechové. Rozhodli jsme se tedy uspořádat filmový festival. Děti tentokrát nebyly pomíchané mezi třídami a ročníky proto, aby si každý „užil“ svoji paní učitelku. Každá třída měla během týdenního pobytu secvičit představení na sobotní filmový festival. Při úvodní hře děti luštily šifru, která je dovedla k pokladu. Poklad mimo jiné ukrýval vždy název filmu, barvy oddílu, rozlišovací šátky a také identifikační kartu pro každého účastníka naší filmové školy. Děti si musely rozdělit role, navrhnout scénář, vyrobit kostýmy, nacvičit písničky, případně vytvořit plakát, aby pozvaly ostatní účastníky na představení. A hlavně se musely dohodnout a spolupracovat.

Během pobytu jsme ale stihli ještě spoustu jiných věcí. Děti se zúčastnily exkurze v továrně na hračky Detoa (bývalá Tofa) v Jiřetíně pod Bukovou, kde byly provedeny provozem a potom si v místních dílničkách mohly vyrobit svou dřevěnou hračku. Vřele doporučuji, bylo to tam úžasné, všichni byli velmi milí a vstřícní. Také jsme navštívili rozhlednu Špičák a Královka. Na celodenní výlet jsme vyrazili do Liberce do zábavního centra Babylon, konkrétně do IQ Parku, ve kterém si děti na vlastní kůži mohly vyzkoušet věci, které se učí. Prošli jsme několika labyrinty a zadováděli si v lunaparku. Koupat jsme se byli na přehradě v Janově nad Nisou, kde jsme si také zařádili na úžasném dětském hřišti. Na návštěvu k nám přijeli kamarádi paní učitelky Haničky - psovodi policie se svými pejsky, aby nám předvedli, co jejich čtyřnozí svěřenci musí umět a jak poslouchají a plní úkoly.

Vyvrcholením celého pobytu bylo udílení filmových Bedřichů, protože náš filmový festival se konal v Bedřichově v Jizerských horách. Plaketku s Bedřichem získaly všechny děti. K tomu ještě každá třída krabici věcných cen, které nám věnovali naši sponzoři. Za to jim patří velký dík, protože děti přijely domů spokojené, podle rodičů přímo nadšené a ještě si přivezly spoustu pěkných dárečků. Obrovské poděkování patří také personálu penzionu Bílá vrána v Bedřichově, protože svou péčí, dobrou náladou, ochotou a skvělou kuchyní nemalou měrou přispěl k hladkému a příjemnému průběhu naší letošní školy v přírodě.

A my, paní učitelky? Byly jsme neskutečně unavené po 168 hodinách nepřetržité pracovní doby. Tolik je totiž hodin v sedmi dnech, kdy jsme se smály a hrály si a dováděly a vlastně stačily procvičit horu probrané látky úplně jinak, než sezením v lavicích, a zjistit, že to s těmi našimi žáčky ještě není tak hrozné a že se jim do těch malých hlaviček přeci jen během školního roku vešlo docela dost věcí. I přes velikou únavu jsme cítily, že jsme spokojené a že si naše „školopřírodní bláznění“, jak doma shovívavě podotýkají naši manželé, budeme chtít příští rok zopakovat.

Pokud se chcete dozvědět více o naší letošní škole v přírodě, podívejte se na internet www.kviteckovzszlonice.estranky.cz. Tam najdete spoustu fotek a průběh každého dne.

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%