IKAROS GALERIE ANTIK

Není běžné, aby výtvarníci prozradili širokému publiku jak tvoří ale Marina Richter je výjimkou. Tady je její vyznání.

Když mne napadne myšlenka na novou grafiku,opatrně ji nosím v hlavě, ze všech stran oťukávám a kreslím malé skici na papír. Zásadně kreslím na použitý papír – na staré obálky, nebo na rubovou stranu jakýchkoliv tiskopisů. Před prázdným novým bílým papírem mám respekt a nechci se zbytečně svazovat.

Pak sedám k litografickému kameni a začínám kreslit, Kreslím „a la prima“ – nedělám velké předlohy, protože pouhé překreslování na kámen by mne nudilo. Kámen rozpracovávám několik dnů. Dříve jsem k tomu pouštěla určitou hudbu – jednu skladbu, kolem dokola – po celou dobu práce. Nyní, poslední roky, si cením nadevše ticha. Tak sedím shrbená několik dnů nad kamenem v tichu – s pokorou před řemeslem a s troufalou myšlenkou, že nakreslím dílo…

Další etapou je samotný tisk. Kámen je odvezen do litografické dílny mého tiskaře. Dává se pod gumu a začíná nejnebezpečnější proces – chemické zpracování pokreslené plochy. Záleží už jen na mistrovství tiskaře – v jakém stavu a jestli kámen kresbu vůbec vydá. Prochází dlouhými procesy leptání, válením barvy, odmašťováním, znovu leptáním. V konečné fázi je na mne, co odleptám ještě víc a po zkušebním tisku leptám a dokresluji znova.

Do samého konce tiskař neví, co bude v konečném výsledku – nedělám ani barevné předlohy. Může jen tušit, patnáct let mne zná. Experimentujeme hned na místě, zavrhneme často několik barevných variant. A může se stát, že jediný zkušební tisk – ten zavržený a již nenahraditelný – se nám oběma jeví jako nejlepší. „Je fajn“ – stalo se to již několikrát.

A tak vzdávám hold litografickému kameni a svému tiskaři. Jmenuje se Petr Korbelář.

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%